Jónské pobřeží

Jónské pobřeží

Maják u mysu Santa Maria di Leuca vyznačuje místo, kde se Jaderské moře stýká s mořem Jónským. Města jako Porto Cesareo či Gallipoli, obranné a strážní věže Torre San Giovanni, San Gregorio, Vado, Mozza a další připomínající každých pár kilometrů doby, kdy bylo jónské pobřeží Apulie oblíbeným cílem saracénských útoků – to jsou jen některé z perel tohoto kraje. Vítr a moře vytvořily ve vápencových útesech úžasné jeskyně, do výčtu zajímavostí patří i přírodní park Porto Selvaggio s divokým skalnatým pobřežím, piniovými lesy a středomořskými křovinami.

V dáli před námi se za dlouhým obloukem zátoky rýsuje stará část Gallipoli posazená jako plovoucí pevnost na ostrově, který s pevninou spojuje most postavený v 16. stol. Antická kašna před ním připomíná dávné časy, kdy Řekové městu říkali jednoduše Kallípolis, „krásné město“. Za silnými hradbami se tyčí kostelní věže, úzké uličky vytvářejí labyrint obílených domů s dvorky. Ve zdech se občas objeví výklenky s obrázky světců, mezi balkony se táhnou šňůry na prádlo, ve vzduchu se vůně z kuchyní mísí s vůní moře. Pod mohutnými zdmi anjouovsko-aragonského hradu z 13. stol. se rozprostírá přístav. Gallipoli bylo původně řeckou rybářskou vesnicí a také dnes žije rybolovem. Již před východem slunce tu je živo. Rybáři sedí na přístavním molu, bekovka stažená hluboko do očí, v ruce plastový kelímek s kávou, cigareta v koutku úst, skládají sítě a připravují své loďky k vyplutí.
Cestou k barokní katedrále sv. Agáty ze 17. stol., která uchovává relikvie světice umučené v sicilské Catanii, potkáváme rostoucí davy lidí ve svátečních oděvech. Všichni se shlukují kolem malého kostelíka. Je před Velikonocemi a město slaví Svatý týden (Settimana santa). Páteční dopoledne před Květnou nedělí je pro mnohé z místních „nejočekávanější a nejkrásnější den v roce“, jak nám vysvětluje poblíž stojící benediktinský mnich Padre Antonio. Vybízí nás, abychom na vlastní kůži zažili sugestivní sílu těchto křesťanských rituálů a nechat se unést mysterii Svatého týdne.
Gallipolské ženy oděné na znamení smutku do černé navštěvují Pannu Marii Sedmibolestnou v kostele Santa Maria del Carmelo, kde se účastní obřadů a odříkávají tradiční modlitbu Zdrávas Maria. Ještě než zvon oznámí poledne, začíná se před kostelem řadit procesí. V čele jdou, jak nám vysvětluje Antonio, „hlasatel“, který hraje na trubku ty nejžalostnější tóny, a bubeník, jehož údery rozechvívají ušní bubínky přihlížejících, „jako kdyby reprodukovali nářek a smutek Madony hledající svého mučeného Syna“. Za nimi jdou confratelli, členové zdejšího bratrstva, oblečeni do černých sutan, kteří symbolizují kajícníky hledající boží odpuštění. S vážnou až strnulou tváří nesou hořící pochodně, další jdou ve dvojicích, zakuklení a bosí. Vybraní bratři nesou na ramenou nosítka se sochou Panny Marie oblečené do černých hedvábných šatů bohatě vyšívaných zlatem. Za nimi následuje starosta, policejní prezident, velitelé vojenské posádky a přístavu, všichni v doprovodu manželek, pak biskup a další církevní hodnostáři, mniši, ministranti a početná skupina věřících odříkávajících donekonečna modlitby. Procesí směřuje do přeplněné katedrály, kde biskup slouží slavnostní bohoslužbu.
My se jednou z klikatých uliček dostaneme k domu, v jehož podzemí se dodnes nachází olivový mlýn ze 14. stol., a pak dál na malá náměstíčka s kostely Santa Maria della Purità, San Francesco dʼAssisi a San Domenico al Rosario, z nichž ten nejstarší pochází z 13. a další dva ze 17. stol. U nábřežní zdi jsou malé bary a terasy restaurací s prostřenými stoly, pod hradbami se na bílé pláži, jedné z nejkrásnějších v Gallipoli, vyjímají trikolóry lehátek. Bylo by hříchem, nevychutnat si v tak vyhlášeném rybářském městě některou z rybích specialit. Tajným tipem místních je rybárna Al Gusto před mostem, která nabízí čerstvé ranní úlovky rybářů s bílým chlebem a sklenkou vína.
Po siestě na pláži se vydáme na klidnou cestu podél pobřeží do přírodní rezervace Porto Selvaggio a pak do Nardò, města nabízejícího krásnou barokní podívanou: zámek Acquaviva, který dnes slouží jako radnice, pěkná náměstíčka, katedrálu Santa Maria Assunta, původně založenou už v roce 1088, nebo kostel San Domenico. Vinařství Schola Sarmenti nás tu láká k ochutnávce svých oceněných ekologických vín.
Největším městem na jónském pobřeží Apulie je téměř dvousettisícové Taranto. Není nějak obzvlášť krásné, ale určitě zajímavé. Před městem leží velká zátoka nazývaná Mar Grande, kde je civilní i vojenský přístav. Z ní vybíhá do vnitrozemí další zátoka rozšiřující se v miniaturní vnitrozemské moře, Mar Piccolo. Původně byl jediným vstupem do něj úzký průliv u severní špičky poloostrova, na kterém bylo Taranto na konci 8. stol. př. n. l. založeno jako řecká kolonie Sparty…
Jónské pobřeží

Shopping Cart