Ayutthaya - socha Buddhy a pozůstatků chrámu Mahathat z roku 1384

Ayutthaya a Sukhothai

Ayutthaya
Když vystoupám na ochoz nádherného chrámu Arun, známého jako chrám Úsvitu, který se hrdě tyčí k obloze jako monumentální kukuřičný klas, mám thajskou metropoli Bangkok jako na dlani. Pode mnou teče řeka králů Chao Phraya odvádějící své vody do nedalekého Thajského zálivu a její hladinu křižují přívozy doprovázené dlouhými štíhlými loděmi, na nichž se vozí turisté po místních kanálech. Přede mnou se zlatě blýskají střechy a pagody královského paláce, horizont lemují mrakodrapy finančního centra Bangkoku. Osmimilionová metropole je živoucím tepajícím srdcem celé země, ale než Thajsko konečně našlo místo pro svoje dnešní hlavní město, protekla korytem Chao Phraye spousta vody.

Bangkok je nejnovější metropolí země, ale pokud se chci vydat až k samotným kořenům thajské státnosti, musím zamířit více než 300 km na sever do Sukhothaje. Nejdříve autobusem, ale poté již přesedlám na kolo, které v místech bývalých historických sídel představuje nejlepší dopravní prostředek. Projíždím mezi pozůstatky dávných staveb a přenáším se o téměř 800 let nazpět v čase do doby, kdy se v sousedství mocné khmerské říše zrodila Sukhothai a stala se jedním ze dvou tehdejších mocenských center, společně s královstvím Lanna, jež se rozvíjelo v povodí Mekongu.  Z původních působivých staveb přečkaly pouze ty, které sloužily náboženským účelům a byly vybudovány z odolných materiálů, ale i na těch již zapracoval zub času. Vítr se prohání místem, kde se vystřídalo osm panovníků, než se v roce 1365 stala Sukhothai vazalským státem silnější Ayutthaye. Vjíždím do centra historického parku, kde se na ploše 16 000 m2 nachází komplex 35 budov. Zastavuji u největšího chrámu Mahathat, prvního skutečně sukhothajského  monumentu dokončeného v roce 1345. Její čedí (thajský výraz pro stúpu) má tvar lotosového květu symbolizujícího čistotu Buddhovy doktríny, což je prvek používaný pouze v Sukhothaji.

Slavnostní průvod při oslavách svátku Loi Krathong v sukhothajském historickém parku.
Slavnostní průvod při oslavách svátku Loi Krathong v sukhothajském historickém parku

Toto první skutečně nezávislé thajské království, jehož jméno znamená „úsvit štěstí“, založili v roce 1238 princové Pha Mueang a Bang Klang Hao, kteří společnými silami vyhnali Khmery. Bang Klang Hao byl poté korunován jako král Indrathit, ale zlatý věk sukhothajské říše nastal až za jeho syna, krále Ramkhamhaenga. Legendy vyprávějí, že jeho otcem byl rybář a matkou divoká obryně Kangli. Historicky přesnější prameny uvádějí, že své schopnosti  Ramkhamhaeng  prokázal již jako devatenáctiletý mladík, když se společně se svým otcem účastnil vojenské výpravy, která ze země vytlačila Khmery. Díky své odvaze si získal přízvisko Rama Statečný a své schopnosti potvrzoval i v letech, kdy dokázal svoji říši rozšířit až k hranicím Laosu, severního Vietnamu, Barmy i do oblasti jižního Thajska. Obdobě zdatně si vedl i v diplomacii. Hrozbám tehdejší doby čelil těsným přátelstvím s dalšími panovníky – Mengraiem z Chiang Mai a Ngam Mueangem z Phayao.

Thonburi a Bangkok - chrám Arun
Thonburi bylo v roce 1971 sloučeno s Bangkokem a od té doby je jeho součástí. K nejznámějším památkám v této části města na pravém břehu řeky Chao Phraya patří chrám Arun

V roce 1279 Ramkhamhaeng zasadil palmu, která symbolicky oznamovala začátek jeho 40 let trvající vlády označované za zlaté období thajských dějin a buddhismu. Ramkhamhaeng byl nábožensky silně založený muž a položil základy jednoho ze tří pilířů (monarchie, národ, buddhismus), na kterém thajská společnost stojí dodnes. S úpravami přetrvala až do současnosti abeceda používaná v Sukhothaji od roku 1283. V pozůstatcích hlavní královské budovy objevil v 19. stol. král Rama IV. část panovníkova kamenného trůnu, na kterém vyřizoval státní záležitosti, a také známou kamennou stélu s textem z roku 1292 považovaným za zakladatelský akt thajského státu. O polích plných rýže a řekách přetékajících rybami se dodnes učí v thajských školách. Většina obyvatel se věnuje zemědělství, ale kdo chce obchodovat, může, když někdo zemře, je jeho dědictví ponecháno jeho synovi. Král vládne jako otec, který se o svůj lid stará jako o své děti. Panovník spravedlivě soudí všechny spory, u brány visí zvon, na který může každý, komu se stala křivda, zazvonit a vládce jeho spor spravedlivě rozsoudí.

Ayutthaya - Pozůstatky Sukhothaje
Pozůstatky Sukhothaje jsou od roku 1991 součástí Světového dědictví UNESCO

Ve zbožných Ramkhamhaengových stopách pokračovali i jeho nástupci, ačkoli po jeho smrti v roce 1298 království upadalo a v 1. pol. 14. stol. již ztratilo na významu. V chrámu Traphang-Tong na ostrově uprostřed jezera se nacházejí zbytky obrovských čedí a otisk nohy Buddhy pocházející z doby vlády krále Lithaie z konce 14. stol. Lithai, vnuk Ramkhamhaenga, jako první z vládců načas oblékl mnišské roucho. Od té doby v Thajsku přetrvává zvyk, podle kterého by každý muž měl alespoň krátkou dobu strávit v některém z buddhistických klášterů. Ale ani oddaná zbožnost Sukhothaji nestačila ve chvíli, kdy se vynořil mocný a dynamický soupeř – Ayutthaya. V roce 1378 se sukhothajský vládce Tammaraja II. z donucení stal vazalem Ayutthaye, a tím po 140 letech skončila nezávislost říše. V následujících 417 letech se novým hegemonem a hlavním městem stala Ayutthaya.

Ayutthaya - Buddhističtí novicové v historickém parku v Ayutthayi
Buddhističtí novicové v historickém parku v Ayutthayi

Také Ayutthayu si prohlédnu ze sedla bicyklu, který si vypůjčím hned, jak se nechám převézt malým přívozem na druhou stranu řeky obklopující historické jádro tohoto bývalého královského města. Také tady bych si mohl vybrat některý z pozůstatků mocné říše, která ve své době počtem obyvatel převyšovala Londýn, ale já symbolicky zastavuji tam, kde všechno začalo, před sochou U Thonga, prvního z 33 vládců ayutthajského království. Stojí nedaleko nejimpozantnějších stúp, které přečkaly osudový barmský vpád v roce 1767, v ruce svírá meč a jeho pohled směřuje k chrámu Phra Ram, kde se mají nacházet panovníkovy ostatky. Každoročně 3. dubna se zde scházejí místní, aby si připomněli někdejší slávu svého města. Památník byl postaven před 50 lety, aby z Ayutthaye sejmul neštěstí, jež na svých ramenou nese od doby, kdy tuto mocnou říši vyvrátili Barmánci.

Jméno U Thong v překladu znamená „zlatá kolébka“ a budoucí zakladatel mocné říše byl skutečně dítětem štěstěny. Údajně pocházel z Číny, a než se objevil v Ayutthayi, patřil již k úspěšným obchodníkům v jižním Thajsku. Nový domov si začal hledat poté, když v jeho předchozím vypukla cholera. V roce 1347 se přesunul  k řece Lopburi, kterou o tři roky později překročil a založil Ayutthayu, kde byl korunován jako král Ramathibodi. Území přirozeně chráněné řekami Chao Phraya, Pa Sak a Lopburi mu poskytlo bezpečnou základnu k výbojům.  Při jedné z válek obsadila armáda v roce 1352 centrum mocné khmerské říše Angkor, odkud byla řada tamních obyvatel převezena do Ayutthaye.

Park Lumpini a panorama Bangkoku
Park Lumpini a panorama současné thajské metropole Bangkoku

K rozvoji obchodu sloužila v nové říši síť kanálů dosahující délky 140 km. Původně dřevěné palisády nahradila v 16. stol. dvanáctikilometrová zeď se 17 strážními věžemi a desítkami bran, včetně vodních, kterými musely proplouvat všechny lodě. Hojnost rýže a zisky z obchodu přispívaly k prosperitě města, které mělo v dobách své největší slávy na 550 hlavních budov a  více než 2000 zlatých Buddhů. Většina staveb vznikla v prvních 150 letech, odolnější materiály se používaly pouze pro náboženské stavby, královský palác byl ze dřeva a k jeho ochraně sloužily pouze  hliněné zdi. První cihlová královská budova  vyrostla až za vlády krále Naraie na konci 17. stol., kdy nastal největší rozkvět Ayutthaye. O existenci daleké exotické říše, kde v té době žil již milion lidí, získala více zpráv i Evropa, když Narai poslal své vyslance do Francie, Vatikánu a Anglie. Pro Evropany však nešlo o zcela neznámou zemi. První obchodní smlouvu s Ayutthayou podepsali Portugalci již v roce 1511. Podle jejího znění museli cizí obchodníci své zboží za stanovenou cenu přednostně nabídnout králi. V následujícím století se intenzivně rozvíjely kontakty s Holanďany, Angličany a zejména Francouzi, kteří mezi Evropany zaujímali výjimečné postavení. Ve městě se mohli usadit francouzští jezuité a král společně s nimi pozoroval zatmění slunce. Na francouzskou diplomatickou misi, která se u dvora objevila v roce 1673, odpověděla o sedm let později reciproční delegace z Ayutthaye. První výprava se však ztratila někde u Madagaskaru, a do Francie tak dorazila až následující mise o 13 let později. Exoticky vyhlížející cizinci tam vzbudili značný rozruch. Nechtěně do francouzských dějin zasáhla další výprava – mezi dárky, které přivezla, byla i funkční děla později použitá při dobývání Bastily. Ale ani takto mocná Ayutthaya nedokázala odolat nájezdu svého souseda z Barmy, který zanechal jizvy na thajské duši dodnes.

Barma představovala odvěkého rivala a dějinami obou zemí procházejí příběhy plné udatných bojovníků a velkých bitev. Jeden z nejznámějších vládců Ayutthaye, král Naresuan přezdívaný Černý princ, strávil dětství na barmském dvoře, kam si ho Barmánci odvedli, aby si pojistili oddanost jeho otce. Přesto se Naresuan později postavil do čela protibarmského odporu a v roce 1592 v bitvě u Suphanburi v souboji na slonech osobně zabil barmského korunního prince.  Na bojišti tento panovník trávil tolik času, že se nestačil ani oženit. Ve válečné vřavě se uzavřel i jeho život, v roce 1605 ho zasáhl nepřátelský šíp, když spěchal na pomoc svému příteli z dětství, který byl zajatcem na barmském dvoře.

Předehrou k osudové porážce se staly dvorské intriky, které jako třiatřicátého a posledního vládce Ayutthaye vynesly na trůn prince Ekkathata coby krále Borommarachu III., jenž se však svými schopnostmi nemohl rovnat svým předchůdcům. Pro celou říši to byla osudová volba. Lidé nového panovníka nazývali „král s nemocnou kůží“, ale množství pigmentových skvrn nepředstavovalo hlavní problém. Tím byla panovníkova slabost v kritické dějinné chvíli.

Barmská invaze začala v srpnu 1765, dvacetitisícová armáda postupovala do vnitrozemí a obratným manévrováním překonávala špatně koordinovaná vojska obránců. Barmský postup nezastavili ani hrdinové z Bang Rajanu, chabě vyzbrojení vesničané, kteří se několik měsíců bránili mnohonásobné přesile. Po statečném odporu, když Ayutthaya obráncům odmítla poskytnout pomoc, 1347 padl, a předznamenal tak i osud samotného centra říše. Během pěti měsíců stáli Barmánci před branami Ayutthaye, jejíž obrán…

Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Thajsko

Ayutthaya