Aragonský hrad (Castello Aragonese), Ischia - celkový pohled

Ostrov na ostrově, město ve městě

Castello Aragonese, Aragonský hrad, nejfotografovanější symbol Ischie, nabízí působivé setkání s její magií, už když se na lodi blížíte k ostrovu poprvé. Nepodobá se ničemu na světě a snadno se v jeho mystické kráse ztratíte…

Přes Ischii prošli Řekové, Římané, Arabové, Normani, Aragonci… a ostrov si vždy dokázal vzít od všech to nejlepší. Chcete důkaz? Stačí se projít starou částí hlavního města, nazývanou Ischia Ponte. Bílé a růžové domy mají něco z Orientu i španělského baroka. Uličky vydlážděné lávou jsou dějištěm veselého chaotického divadla, kde se život odehrává mezi veselým hlaholením smíchu i procítěným neapolským hašteřením. Objevíte dvacet pět století historie mezi kláštery a kostely, svěžími zahradami i starobylými vinicemi a především při neobyčejném setkání se skutečným patronem ostrova, Aragonským hradem, který trůní na 113 m vysoké sopečné skále u východního pobřeží, spojené dnes s ostrovem pevnou hrází označovanou ponte Aragonese, Aragonský most.
Na povzbuzení ještě jedno silné espreso v kavárně Coco přímo u začátku mostu a jdeme na zteč. Když se po patnácti minutách vyšplháme na nejvyšší terasu, připraví nás příkrý výstup na chvíli o dech. Než vyrazíme dál, můžeme si alespoň připomenout historii tohoto místa.

První známé osídlení hradní skály spadá do roku 474 př. n. l., do doby řecko-etruských válek. Syrakuský tyran Hierón tehdy přispěchal na pomoc Kýmé, porazil Etrusky a za odměnu získal ostrůvek, kde se původně tyčila jen malá kulatá věž. Římané založili v roce 315 př. n. l. na úpatí hradní skály město Aenaria, které ve 2. stol. po sopečném výbuchu zmizelo v moři. Dlouho panovala nejistota, kde a zda vůbec Aenaria existovala. Až teprve v roce 1972 našli dva místní potápěči první předměty a zbytky římského zdiva, které posléze umožnily archeologům objevit pozůstatky původního města včetně velkého množství kovových artefaktů i pecí na výrobu kovu. Ukázalo se, že v Aenarii, která dnes spočívá 6–9 m pod mořskou hladinou v zátoce, jež je při pohledu z hradu vlevo od hráze, byla tak rozvinutá výroba mědi a olova, že zdejšími kovovými výrobky byl zásobován i Řím. Zájemci si mohou podmořskou archeologickou lokalitu prohlédnout při exkurzi ve člunu se skleněným dnem.

Už od antiky se skála s dnešním Aragonským hrad využívala jako výhodné strategické místo, odkud se dal přehlédnout celý neapolský záliv. Obranná pevnost tu sloužila za Gótů, Vandalů, Arabů i Normanů a často zažívala těžké časy. Až teprve za vlády francouzských Anjouovců poprvé ztratila svou výlučně obrannou roli, když tu vznikl první královský palác. V roce 1301 zasáhla příroda. Při erupci vulkánu Monte Arso uprostřed ostrova bylo zničeno město Gerone. Většina jeho obyvatel našla útočiště v hradním areálu. Postavili si zde domky, založili malé zahrádky, vybudovali 13 kostelů a dokonce i katedrálu.

Alfons Aragonský v 15. stol. spojil hradní ostrůvek s Ischií pevným mostem a přestavěl anjouovský královský palác v monumentální stavbu se 100 sály a 5 věžemi. Za aragonské vlády se v 16. stol. stal ostrůvek plnohodnotným městečkem se všemi potřebnými funkcemi, v němž tehdy žilo 1892 rodin, tedy možná až 10 000 lidí! Výsledkem byl jedinečný promyšlený labyrint na malé ploše. Teprve když opadlo nebezpečí pirátských útoků, začali se obyvatelé stěhovat ze stísněného kopečku
zpátky na ostrov. V roce 1637 už žilo na skále jen 250 obyvatel, jejichž počet pak ještě snížila morová epidemie z roku 1655. Na přelomu 18. a 19. stol. se začal hrad využívat jako věznice, což trvalo až do roku 1860, kdy do Neapole vstoupilo Garibaldiho vojsko a Království obojí Sicílie bylo připojeno k vznikajícímu Italskému království.

Na prohlídku rozlehlého hradního areálu si rezervujte alespoň hodinu a půl, prohlídková trasa je dlouhá skoro dva kilometry. Čeká vás tu členitý terén se spoustou zajímavých míst, několika kostely, pozůstatky paláců i vyhlídkovými terasami. O překvapení tu není nouze a z některých zamrazí. To je případ „hřbitova jeptišek“, umístěného pod někdejším klášterem klarisek, který tu byl založený v roce 1575 a fungoval až do roku 1810. Vzhledem k nedostatku místa není hřbitov takovým pohřebním místem, na jaká jsme zvyklí. Dávný španělský rituál sem připutoval společně s Aragonci a ve skutečnosti představoval zvláštní proces mumifikace. „Hřbitov“ tvoří několik malých klenutých prostor bez oken, po jejichž obvodu jsou rozmístěna kamenná sedátka s otvorem uprostřed. Zesnulá jeptiška byla posazena na tuto pohřební „židli“ a dlouhé týdny se její tělo nechalo rozkládat, přičemž vzniklé tekutiny odtékaly otvorem v sedadle do nádoby pod sedadlem. Vysušené
ostatky se pak ukládaly do kostnice. Tato praktika posilovala víru, že s tělem odcházejí i pozemské hříchy. Sestry sem každý den chodily vyprazdňovat nádoby, modlit se za zemřelé a meditovat o smrti. Umíte si představit v horkém ischijském podnebí zdejší ovzduší?

Hrad ale nabízí i daleko přívětivější místa, mezi nimiž určitě nezapomeňte na kryptu pod katedrálou Nanebevzetí Panny Marie. V této někdejší kapli sv. Petra z 11.–12. stol. se dochovaly pozoruhodné fresky, z nichž nejstarší pocházejí už ze 13. stol. Samotná katedrála ze 14. stol., na konci 17. stol. přestavěná, byla podobně jako jiné části hradu poškozena při ostřelování Angličany v létě 1809, ale ruiny byly ponechány na svém místě, zakonzervovány a postupně se restaurují. Svou jedinečnou atmosféru propůjčují různým kulturním akcím.

V roce 1912 koupil hrad, v té době opuštěnou zříceninu, od státu právník Nicola Ernesto Mattera za 25 000 lir a o rok později ještě za 18 000 lir přikoupil všechny okolní pozemky. V držení rodiny Matterů je hrad dodnes, v současnosti o něj důsledně pečuje již třetí generace vlastníků. Kromě oprav a restaurování historických staveb se majitelé snaží vracet na hrad i společenský život. Odehrává se tu nejdůležitější místní kulturní událost roku – Ischijský filmový festival, ale také mnoho výstav pod širým nebem nebo v upravených galerijních prostorách. Milovníci historie mohou přímo na hradě přespat v autentických prostorách bývalého kláštera, kde vznikl tříhvězdičkový hotel Albergo Il Monastero. Zůstat můžete také jen na večeři – stačí se posadit v restauraci Cucina del Monastero ke stolu na terase s výhledem na okouzlující panorama zálivu.

Aragonský hrad se znovu zrodil z ruin, získal zpět svou architektonickou důstojnost s romantickým kouzlem historie, patiny času a jedinečného genia loci. Při odchodu sestupujeme dlouhou chodbou jen s malými světlíky, které dávným ostrovanům umožnily účinnou obranu a nám poskytly působivou hru světla a stínů. Provází nás desítky metrů po strmé cestě až k zpátky ke vstupu do zvláštního magického světa jako z výjevů Zahrady rajských potěšení Hieronyma Bosche.

Castello Aragonese