I když Českou republiku dělí od Londýna stovky mil, má britská metropole své místo v českých dějinách. A naopak, několik Čechů zanechalo své stopy v londýnské historii.

Dlouhé měsíce tu během první světové války trávil Tomáš Garrigue Masaryk. A nezabýval se pouze jednáními o budoucím osudu Čechů a Slováků, ale také se zde v roce 1915 podílel spolu Robertem Setonem Watsonem na vzniku Školy slovanských a východoevropských studií při Londýnské univerzitě. Byl také jedním z jejích profesorů. Masaryk si metropoli nad Temží velmi oblíbil. Ve své knize nazvané Světová revoluce za války a ve válce uvádí zajímavý postřeh: „Žádné město Evropy nedělá dojem bohatého města tak jako Londýn; prošel a projel jsem celým Londýnem a všemi směry – téměř všude máte na domech slušné kliky, mnoho lesklého bronzu (nápisné různé tabulky a t.p.) a u zahrádek ploty v pořádku – z toho jsem viděl bohatství Anglie názorněji než z čísel statistických.“

V letech druhé světové války byl Londýn vlastně takovým náhradním hlavním městem Československa. Své sídlo tu měla exilová vláda a do podzimu roku 1940 také prezident Edvard Beneš. Bydlel ve vilce v Gwendolen Avenue, ve čtvrti Putney. Pro rostoucí nebezpečí leteckých útoků Luftwaffe se přestěhoval na anglický venkov, do Aston Abbotts. Z Londýna také promlouval prostřednictvím rozhlasové stanice BBC k posluchačům v protektorátu Jan Masaryk.

Z dávnější historie jmenujme vynikajícího grafika Václava Hollara. Tohoto pražského rodáka přivedl do Londýna hrabě z Arundelu roku 1637. O tři roky později se stal Hollar učitelem kreslení prince z Walesu, pozdějšího krále Karla II. Po restauraci Stuartovců se stal dvorním kreslířem a vytvořil mnoho pohledů na Londýn, kde také v roce 1677 zemřel. Bez jeho kreseb by bylo asi daleko obtížnější rekonstruovat počátkem devadesátých let 20. století do původní podoby shakespearovské divadlo Globe, které lehlo popelem při Velkém požáru roku 1666.

Hollar s oblibou kreslil Londýn z věže katedrály ve čtvrti Southwark. Po více než třech stoletích mu byla v lodi katedrály odhalena pamětní deska, kterou vytvořil sochař František Bělský. Kromě Hollarova portrétu jsou do desky vytesána slova londýnského antikváře a rytce George Vertuea z roku 1745, jenž Hollarovi věnoval verš: „A stejně tvoje Praha jasně září kresbou zachráněnou ode zkázy.“

S dílem Františka Bělského, který byl za války příslušníkem československé samostatné obrněné brigády, a po roce 1948 musel z domova znovu emigrovat, se ale nesetkáme jen v této katedrále. Byl také prvním nebritským výtvarníkem, jehož dílo je na Trafalgarském náměstí. V roce 1970 tam odhalil princ Filip jeho bustu zpodobňující admirála Cunninghama. A od roku 1983 stojí na nedalekém prostranství Horse Guards Parade jiná Bělského plastika, socha lorda Mountbattena, posledního britského vicekrále v Indii. Odhalila ji sama královna Alžběta II. Bělského dílo zahrnuje i monumentální nefigurální práce, například fontánu pro Evropské centrum společnosti Shell na jižním nábřeží Temže.

Franta Belsky, pod tímto jménem jej znají Britové, je rovněž autorem sochy Winstona Churchilla pro americkou univerzitu ve Fultonu. Byl také jediným sochařem, jenž ztvárnil příslušníky čtyř generací britské královské rodiny. Bustu královny matky vytvořil již v roce 1962, později zhotovil také portréty prince Andrewa a prince Filipa a v roce 1982 vytvořil i oficiální portrét královny Alžběty II. A naposledy, v roce 1985, vytvořil tříletého prince Williama. Pět Bělského prací je majetkem londýnské Národní portrétní galerie, z toho tři jsou ‘královské’.

Tento původem český výtvarník patřil mezi oblíbence královny matky, ale mohutných oslav jejích stých narozenin se nedožil. Zemřel krátce před nimi, 5. července 2000. Královna Alžběta II. byla jeho smrtí velmi zarmoucena a okamžitě kondolovala jeho vdově. Všechny britské seriózní deníky mu věnovaly rozsáhlé nekrology.

Jiný Čech, architekt Jan Kaplický, dokonce pronikl do hájemství nejbritštějšího sportu – kriketu, pro nás tak nesrozumitelného. Jeho firma Future Systems získala v roce 1999 za projekt novinářského centra londýnského kriketového stadionu Lord‘s Stirlingovu cenu, kterou uděluje Královský institut britských architektů.

Vedení Muzea Viktorie a Alberta, které je největším uměleckoprůmyslovým muzeem na světě, si zase v roce 2002 vybralo architektku Evu Jiřičnou, aby se ujala prestižního úkolu revitalizace jeho výstavních sálů. Podle projektu Jiřičné se budou měnit vstupní prostory muzea a jeho centrální část se více otevře do zahrady, která leží v srdci komplexu sto let starých budov v Jižním Kensingtonu.