Dva téměř ztracené světy

Na malé pláži leží několik menších bárek a také jeden velký obr. Dělníci z Indie pilně pracují a pod horkým sluncem jim stéká pot po skráních. „Je to zakázka z Kataru, z Dauhá, a docela spěchá,“ usmívá se vedoucí a provází nás kolem. Tradiční dhau se vyráběly z týkového dřeva dováženého z Asie, bez použití hřebíků a lepidla. Prkna se spojovala pouze provazy z kokosových vláken namočenými do směsi sezamového, rybího a kokosového oleje. Plachetnice pluly Indickým oceánem, převážely náklad o hmotnosti až několik stovek tun a námořníci se na cestě orientovali podle slunce a hvězd. Třeba cesta na Zanzibar jim trvala až dva měsíce. Nejprve se přesunuli ze Súru do Salály na jihu Ománu, pak do Jemenu, dále k africkému pobřeží a podél něj až na „ostrov koření“. Dnes se dhau využívají především v cestovním ruchu, občas přijde objednávka i od soukromníka. Katařané dovážejí plachetnice do hlavního města Dauhá, kde se používají v městském zálivu k projížďkám pro turisty a v pátek jako plující diskotéky pro zahraniční pracovníky.
Masivní dřevěné lodě navozují atmosféru starých časů, dobrodružných výprav a té „správné“ Arábie. Připomínají ji i tři strážní věže a maják postavené před více než 300 lety na ochranu lodí vplouvajících do zdejšího, tehdy velmi rušného přístavu. Dnes stráží zamilované páry na procházce po pobřeží. Současný Súr je ospalým městečkem, jen občas se v něm objeví nějaký turista, ale těch není zase tak moc. Tisíciletá tradice stavby lodí je tu na pokraji zániku. V některých letech získá zdejší dílna s 15 zaměstnanci třeba jen dvě zakázky, což ji stěží uživí…

Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa č. 9/2018

Shopping Cart