Když Jacques Cartier při svém marném hledání Severozápadního průlivu objevil novou zemi, zdálo se, že nehostinný kontinent nemá nic, co by nabídl pro obchod s Evropou. Nebylo zde koření, vzácné kovy ani drahé diamanty. Na cestovatele čekala neproniknutelná divočina, ve které se pohybovali ne vždy přátelští indiáni. Ze svých cest ale přivezl Cartier také několik bobřích kožešin, které přivedly k nadšení francouzské kloboučníky. V 16. stol. totiž začala zvýšená poptávka po kloboucích rapidně snižovat počet evropských bobrů. Chlupy z kožešin jejich kanadských bratránků se osvědčily jako skvělý materiál na výrobu kloboukové plsti, a tak se ukázalo, že nový kontinent možná staré Evropě přece jen něco nabídne.
Anglické slovo bay znamená záliv nebo zátoku a to si také většina anglofonní populace při jeho vyslovení představí. U obyvatel Kanady je to trochu jinak. Při vyslovení slova bay nebo jeho francouzského ekvivalentu baye si většina z nich v první řadě představí obchodní dům. The Bay je totiž všeobecně používaná zkratka pro maloobchodní řetězec Společnosti Hudsonova zálivu. Do jeho poboček vstupují Kanaďané s jistou dávkou hrdosti. Od školních let totiž vědí, že Hudson Bay Company kráčela vždy s jistým náskokem před civilizací a v historii země sehrála jedinečnou a důležitou úlohu. Společnost existuje již téměř tři a půl století a je jednou z nejstarších komerčních společností na světě. Pro Kanaďany je součástí národní identity, skutečným „rodinným stříbrem“.
Její počátky však nebyly lehké. Francouzská kolonizace v okolí řeky Svatého Vavřince postupovala pomalu. Nemalou měrou se o to zasloužilo přenesení feudálního systému do Nového světa. Na rozdíl od britských kolonií na jihu, příchozí Francouzi se stávali nevolníky na propachtované půdě přidělené jejím novodobým majitelům. Mnozí kolonisté proto opouštěli civilizaci a odcházeli do divočiny, kde se věnovali lovu kožešin a obchodu s indiány. Pro tyto dobrovolné vyhnance se začala používat dvě označení – voyageur, cosi jako cestovatel, nebo coureur de bois, lesní „kurýr“ či „běžec“. Oba výrazy shodně označovaly dobrodruhy, kteří pronikali hluboko do vnitrozemí po řekách a seznamovali se s novými kraji. Aby dokázali přežít v divočině, osvojili si indiánské znalosti života v lesích. Protože nebyli zatíženi předsudky protestantských Britů, nacházeli si partnerky mezi původním obyvatelstvem. Položili tak základ celé nové skupiny obyvatelstva – Métisů, francouzsky mluvících míšenců, většinou katolického vyznání, kteří měli sehrát velmi důležitou úlohu ve službách budoucích kožešinových společností.
Mezi coureurs de bois patřili také Pierre-Esprit Radisson a Médard des Groseilliers. Od indiánů se dozvěděli, že nejlepší kožešinová loviště leží na západ od Hořejšího jezera a u zamrzlého zálivu na severu. Správně vydedukovali, že jde o velkou zátoku objevenou britským mořeplavcem Henrym Hudsonem. Společně vypracovali velkorysý plán na vytvoření systému obchodních stanic, kde by se směňovaly kožešiny za zboží a potom dopravovaly hromadně do civilizace, což by snížilo náklady na náročnou přepravu divočinou.
Když se však pokusili získat podporu francouzské vlády, narazili na odpor Jeana-Baptista Colberta, ministra zahraničí Ludvíka XIV. Ten právě zmírnil feudální podmínky v nové kolonii a snažil se tam podporou zemědělství zvýšit počet obyvatel. Pro podobný typ obchodu neměl žádné pochopení. Po konfliktu s francouzskou koloniální správou v Québecu se oba dobrodruzi vypravili do největšího města tehdejší Ameriky Bostonu, kde oslovili skupinu anglických obchodníků. Ti byli mnohem vstřícnější. Převezli oba Francouze do Anglie, kde projekt získal další příznivce. Do oblasti Hudsonova zálivu byla vyslána první zkušební expedice dvou lodí, která měla prozkoumat podmínky pro obchod s kožešinami. Jedna z lodí byla přinucena brzo po vyplutí k návratu, ale druhá, na jejíž palubě byl i Radisson, se na jaře 1669 vrátila s bohatým nákladem kožešin. Následující rok se zformovala skupina 18 podílníků, kteří se nazvali „Guvernér a společnost anglických dobrodruhů obchodující v Hudsonově zálivu“. Pro svůj plán však potřebovali požehnání panovníka, což by nemuselo být jednoduché. Naštěstí měla Společnost ve svých řadách kavalíra, který kromě toho, že se narodil jako český princ, byl současně i bratrancem anglického krále.
Český princ
Princ Ruprecht se narodil v Praze v prosinci 1619, pár týdnů poté, co byl jeho otec Fridrich Falcký korunován českým králem. Nebyl mu ještě ani rok, když po bitvě na Bílé hoře s ním rodiče uprchli z českých zemí, kam už se Ruprecht nikdy nevrátil. Jeho osud se pak podobal dobrodružnému románu. V raném věku se zúčastnil polních tažení třicetileté války, pak přesídlil do Anglie, kde za Cromwellova povstání velel královské jízdě ve vojsku svého strýce Karla I. Po vítězství parlamentu a popravě krále odešel do Francie, odkud napadal lodě anglické republiky. Po restauraci monarchie v Anglii zůstal věrný námořnictvu a vedl anglickou flotilu v bojích proti Holandsku.
Princ Rupert, jak je nazýván v Anglii, byl pravým renesančním člověkem. Mimo válečná dobrodružství se zabýval vědou a přičítá se mu několik vynálezů. Podle některých je i tvůrcem techniky perokresby, které se věnoval ve chvílích volna. Když se stal zakládajícím členem Hudsonʼs Bay Company, bylo mu 50 let a je přirozené, že využil svého vlivu a vymohl na svém bratranci Karlu II. královskou chartu, která uzákonila vznik Společnosti. Charta navíc věnovala Společnosti neuvěřitelně rozlehlé území – povodí všech řek ústících do Hudsonova zálivu s právem monopolního obchodu s kožešinami. Stalo se tak 2. května 1670.
Toto území zabíralo zhruba třetinu dnešní Kanady, asi 3,9 mil. km2. Zcela logicky se princ Rupert stal prvním guvernérem Společnosti a velkoryse darované území neslo po více než dvě století jméno Rupertʼs Land – země Prince Ruperta.
Expanze na západ
Země Prince Ruperta byla téměř neprobádaná a jen stěží se v ní dal udržet monopol na obchod s kožešinami. Společnost, které se začalo říkat zkráceně Hudsonʼs Bay Company, někdy jen HBC či prostě The Bay, založila první opevněné obchodní stanice nazývané faktorie podle faktorů – úředníků, kteří je vedli. Velmi brzy začalo docházet ke střetům mezi francouzskými lovci kožešin a zaměstnanci HBC. Rivalita mezi dvěma velmocemi, Francií a Velkou Británií, se přenesla i na nový kontinent. Zatímco v Evropě zuřila sedmiletá válka, v Kanadě probíhal paralelní střet za účasti indiánských spojenců obou stran a současně se vedla tichá válka v divočině mezi voyageurs a Hudsonʼs Bay Company. Opevněné stanice na pobřeží Hudsonova zálivu několikrát změnily své majitele, ale Francie nakonec prohrála a uzavřením mírové smlouvy v roce 1763 se Kanada stala definitivně britskou. Monopol byl potvrzen a nad obchodními stanicemi opět zavlály červené vlajky s malým Union Jackem a bílými písmeny HBC. Konzervativní Britové využili lepších znalostí francouzských traperů, kteří se mnohem lépe vyznali v neprobádaném vnitrozemí, a zaměstnali řadu voyageurs. Dobové obrázky často zachycují velké nákladní kánoe z březové kůry, které jsou plné snědých šlachovitých mužů drobných postav s červenými šátky na hlavách. Příběhy o jejich odolnosti a výkonech dnes budí obdiv a respekt.
Aby dopravili balíky „měkkého zlata“ do sběrných přístavů a odtud přivezli nazpět zboží pro indiánské dodavatele, pádlovali často 12–16 hodin denně pravidelným rytmem 40 záběrů za minutu, jen s několika přestávkami na jídlo a dýmku. Ještě těžší byly přechody přes…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Kanada