Sympatická kulatá tvář, z které vyzařuje vlídnost, laskavost, porozumění, shovívavost, ale také trocha záhadnosti. Měsíčkovitá obočí, sklopená víčka, koutky úst maličko zvednuté v náznaku úsměvu, jakoby záměrně zadržovaného – to je slavná „Mona Lisa Východu“, více než 17 m vysoká socha Buddhy Vairóčany, největší ze zhruba 100 000 buddhistických plastik, které jsou soustředěny v komplexu jeskyní Dračí brány.
Asi 12 km jižně od Luo-jangu protéká řeka I od jihu k severu v kilometrovém úseku mezi dvěma vápencovými kopci, které k ní spadají příkrými stěnami. Symbolická brána k městu se stala místem, kde začaly od konce 5. stol. vznikat buddhistické jeskynní svatyně a chrámy. Většina jich je soustředěna na západní straně, kde díky nim vypadá skalní stěna z dálky jako obří včelí plástev. Tato místa sloužila k provádění různých obřadů, zatímco na východním břehu žili mniši. Rozsah komplexu jeskyní Dračí brány neboli Lung-men je jedním slovem obdivuhodný. Možná, že počet soch uvedený v úvodu článku někoho zarazil, ale opravdu nejde o překlep. Jeskyní a všemožných výklenků je více než 2300 a do výčtu všech zajímavostí je třeba ještě přidat přes 2400 stél a nápisů a více než 60 pagod.
Buddhismus začal do Číny pronikat v 1. stol. př. n. l. z Indie a střední Asie. Zásadní roli v jeho šíření sehrály obchodní cesty souhrnně známé pod označením Hedvábná stezka. Však také ve svých počátcích na území Číny byl buddhismus náboženstvím etnicky nečínského obyvatelstva v okrajových částech země na západě. Společně s vlastním náboženstvím přicházely i jeho různé tradice. Zvyk vytvářet v odlehlých, veškerému světskému ruchu vzdálených horských oblastech jeskyně coby buddhistické chrámy se začal rozvíjet v Indii už někdy ve 3. stol. př. n. l. Jeho prvním výrazným projevem na území Číny se staly jeskyně Mo-kao v oáze Tun-chuang na západním konci dnešní provincie Kan-su, významné starověké křižovatce obchodu i náboženství, pochopitelně na trase Hedvábné stezky. Nejstarší jeskyně s buddhistickou výzdobou tam pocházejí již ze začátku 2. pol. 4. stol., celý komplex ale vznikal postupně a s přestávkami během několika staletí, což platí i pro další místa. Geograficky i chronologicky následují jeskyně Maj-ťi-šan, které leží sice stále ještě v provincii Kan-su, ale o více než 1000 km na jihovýchod od Tun-chuangu. Se spojovacími lávkami přilepenými ke kolmé skalní stěně působí tento komplex úchvatně, navíc oplývá četnými sochami, na kterých se dochovaly zbytky původní polychromie, nicméně k hlavní trojici velkých souborů buddhistických jeskyní v Číně se nepočítá, neboť zahrnuje „jen“ 194 jeskyní a něco přes 7200 soch. Nejstarší z nich pocházejí z přelomu 4. a 5. stol., kdy byla tato oblast součástí království Pozdní Čchin, jednoho ze států v tzv. období 16 království.
Za druhým velkým komplexem se musíme přesunout na severovýchod Číny, necelých 300 km západně od Pekingu, kde u dnešního města Ta-tchung leží jeskyně Jün-kang. V 5. stol. byl Ta-tchung, tehdy jako Pching-čcheng, hlavním městem dynastie Severní Wej, další z mnoha dynastií, jejichž mocenské boje vyplňují čínské dějiny mezi zánikem jednotné říše pod vládou dynastie Východních Chanů v roce 220 a její obnovou dynastií Suej na konci 6. stol. Severní Wejové nebyli etnicky čínského (chanského) původu, pocházeli ze střední Asie z protomongolské nomádské skupiny Sien-pej. Jako takoví byli velcí příznivci buddhismu a v 2. pol. 5. stol. vznikla pod jejich patronací a někdy i přímým vedením první část jeskynního komplexu považovaného za mistrovské dílo raného čínského buddhistického jeskynního sochařství, v němž došlo k úspěšnému skloubení jiho- a středoasijského umění s čínskými kulturními tradicemi – alespoň tak se praví v zápisu těchto jeskyní na seznam Světového dědictví UNESCO, k němuž došlo v roce 2001, zatímco jeskyně Mo-kao na něm jsou již od roku 1987.
V roce 493 přeložil panovník Siao-wen hlavní město svého státu do Luo-jangu. A tak se historickým obloukem dostáváme zpátky k jeskyním Dračí brány. Tak, jak podporovali budování jeskyní Jün-kang u Pching-čchengu, rozhodli se Severní Wejové k vytvoření dalšího jeskynního komplexu poblíž svého nového hlavního města. Ocitujeme-li opět zápis na seznam Světového dědictví, tentokrát z roku 2000, komplex Lung-men představuje vrchol čínských kamenných plastik a je vynikajícím projevem nejlepšího čínského sochařství od doby Severních Wejů až po dynastii Tchang.
Luo-jang byl pro podobný záměr místem jistě nadmíru vhodným, neboť historicky patřil k prvním významným centrům buddhismu na východě Číny. Nejen, že…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Čína – památky UNESCO