Každý správný cestovatel, který přijede do Austrálie, musí navštívit její horké a suché vnitrozemí, její fatální střed s kamenným srdcem. Musí na vlastní oči vidět tu nedohlednou rozlohu centrální plošiny s téměř snovými divy přírody, tváře mu musí ožehnout sálavý dech země, musí si prožít onu zvláštní, téměř velebnou atmosféru a poznat zdejší hluboké noci se zářivou mléčnou dráhou korunovanou souhvězdím Jižního kříže. Kdo neviděl rudý a žhnoucí australský outback, neviděl Austrálii.
K největším problémům australského cestování patří nesmírné vzdálenosti. Oddělují jednotlivá města i přírodní zajímavosti ne desítkami, ale stovkami ba i tisíci kilometrů. Než se například dostanete od jižního pobřeží do centra země, musíte urazit po silnici v horku a v nudné krajině přes tisíc kilometrů. Snad jedinou výhodou je to, že si nemusíte lámat hlavu, kudy jet. Od jihu na sever přes australský střed vede jediná bezpečná „dálniční“ trasa, Stuart Highway. Jen jednou a naposled jsme se pokusili zkrátit si cestu z jihozápadní Austrálie do centra přes okraj Viktoriiny pouště. Abychom unikli vedru, rozhodli jsme se pro jízdu v noci. Množství vyjetých kolejí od pneumatik naznačovalo, že nejsme jediní, kteří využívají cestu přes pouštní pláň. Velkou noční cestu navíc znepříjemňoval prach, který jsme měli snad i v uších. Za ranního svítání zjišťujeme, že vypadáme jako silně pocukrované koblihy. A že jsme usilovnou noční jízdou opsali velkou elipsu, a nyní se začínáme vracet tam, odkud jsme zvečera vyjeli. O další experimenty se raději nepokoušíme a vracíme se pokorně na spolehlivou „Stuartku“.
I když je celá ta obrovská, suchá část australského vnitrozemí téměř liduprázdná – jediná dvě větší města jsou Alice Springs a severnější Tennan Creek – přesto není bez života. Naopak. Právě proto, že tu nejsou lidé, je zde dost místa pro původní obyvatele kontinentu. A až na některé výjimky všade něco roste. I na pouštích. Na dunách a zpevněných písečných pláních to bývají sice jen trsovité kopečky spinifexové trávy, křovinaté akácie mulgy, nízké blahovičníky či pouštní kasuárie (Allocasuarina decaiseana), ale i tahle chudá vegetace stačí, aby přilákala hmyz i jeho predátory, všelijaké ještěrky a ptáky i predátory predátorů – kudlanky, hady, varany a bandikuty králíkovité (Macrotis lagotis), ale třeba i toulavého psa dingo. Občas lze zahlédnout i malé plaché stádo zdivočelých velbloudů. V této velké pestrosti obyvatel outbacku jsou však králi Centrální Austrálie plazi. Impozantní varani, trnití scinkové, velkoocí gekoni, strašidelní molochové i bojovné agamy s širokými tlamičkami a límcem ostnů kolem hlavy. Pod keři, ve skrytu před prudkým sluncem, tráví své dny stovky hadů.
Mezi mnoha setkáními s místní divokou faunou, bylo nejmilejší seznámení s agamami. Dalo by se říci, že byly skoro přítulné a pokud jsme jim přinášeli dost velké obětní dary naloveného hmyzu, nebyly ani příliš plaché. Pokud jsme některé zvíře chytili, bylo to vždycky jen proto, abychom si je zblízka prohlédli a vyfotografovali. Jako odškodnění jsme jim většinou nabídli nějaké to ulovené saranče. Jediné nedorozumění jsme měli s varanem, který o žádné bližší seznámení s námi vůbec nestál.
Po překonání pouštních oblastí Jižní Austrálie se Stuartova silnice konečně přibližuje ke kamennému středu Austrálie a krajina se rychle mění. Stále častěji se objevují výchozy rozpadajících se skal a hluboká, vyschlá koryta řek. Z vyvýšeniny Chandlers Range už je nadohled téměř mýtické MacDonnellovo pohoří. Je páteří celé Centrální Austrálie a pamětníkem jejího zrodu v dobách temné minulosti Země. Rozkládá se od západu k východu v délce přes 400 km a svůj nejvyšší omšelý vrchol Mt. Ziel zvedá do výšky 1510 metrů. Tohle zdevastované, ponížené a zdegradované horské pásmo, napůl zapadlé v písku z vlastních rozpadlých zvětralinách, je považováno za jedno z nejstarších horstev světa. Kdysi dávno, v raných starohorách, asi před dvěma miliardami let, však bylo mohutné a vysoké jako Himálaje. Dnes jsou jeho rozpadající se skalní zbytky, rozryté hlubokými roklemi a soutěskami, základem nejmalebnějších krajinných scenérií, často chráněných jako národní parky. Mezi nimi je asi nejpopulárnější Kings Canyon. Zbytkem žulového srdce Austrálie je také obrovitá žulová plošina mezi Alice Springs a Tennak Creek i pověstné žulové Ďáblovy kuličky. Samo město Alice Springs leží v samém středu tohoto horského pásma, u vysychajících loužiček vody v hlubokém korytě řeky Todd, která má období své dravé síly dávno za sebou. A nakonec nejproslulejší geologický útvar Austrálie, považovaný za jeden z divů přírody, Uluru (Ayers Rock) vznikl ze zvětralin tohoto rozpadajícího se velehorského masivu více než před 500 mil. lety. A když už jsme u těch závratných geologických čísel, pak horní tok řeky Finke, který vyhloubil v jižní části masivu MacDonnellova pohoří spolu s několika bočními přítoky romantické, hluboké rokle, je považován také za jednu z nejstarších řek světa. Své koryto si tento tok začal do skal hloubit počátkem prvohor, asi před 350 mil. lety. Dnes, při všeobecně suchém podnebí, voda proudí obrovitým korytem jednou za dva, tři roky, a to jen pár týdnů.
Krajina rozložená v kostrbaté vyschlé náruči tohoto horského kmeta přímo dýchá svou starobylostí. Je pozoruhodné, že to zvlášť silně cítili i původní obyvatelé, Austrálci, kteří tady žijí už kolem 40 000 let. Ti dodnes považují rudý střed kontinentu za posvátnou zemi a mají toto místo v hluboké úctě. Mnohé přírodní úkazy jsou také součástí jejich mytologie, zvyků a celkového společenského povědomí.