Malebná, mírně zvlněná krajina Vysočiny u Písečného, nedaleko od vodní nádrže Vír

Krajina Vysočiny

Krajina Vysočiny

Název našeho nejrozlehlejšího horopisného celku se v podobě Českomoravská vysočina poprvé objevuje v odborné literatuře ve 30. letech 19. stol. Když ale o více než století později bylo při úpravách terminologie slovo „vysočina“ kodifikováno jako protiklad nížinného reliéfu (neboli jako souhrnný název pro pahorkatiny, vrchoviny a hornatiny), tak názvoslovná komise ve snaze předejít nedorozuměním přejmenovala oblast na Českomoravskou vrchovinu. Mezitím ovšem původní název zlidověl a v prostém tvaru Vysočina se bez nějakého přesného vymezení rozšířil do obecné povědomosti po celé zemi. Do zapomnění odsunul i dříve hojně užívané místní pojmenování „krabatina“ a nakonec se dočkal také oficiálního uznání, když začátkem tohoto tisíciletí pronikl do názvu kraje.

Dnes tedy musíme rozlišovat mezi „tradiční“ Vysočinou, která nemá přesné ohraničení a kterou lze v podstatě ztotožnit s oblastmi, kde domácí obyvatelé výslovně zmiňují Vysočinu jako svůj domov, a mezi administrativně vytvořeným samosprávným celkem Kraj Vysočina. Ten s rozlohou 6 796 km2 zaujímá pouze necelých 60 % rozlohy Českomoravské vrchoviny (11 750 km2), zatímco tradičně chápaná Vysočina v zásadě splývá s převážnou částí jejího území. V dalších článcích proto budeme termín „Vysočina“ považovat za víceméně rovnocenný názvu Českomoravská vrchovina.

Českomoravská vrchovina se rozkládá přibližně uprostřed naší republiky, a to na obě strany od hlavního evropského rozvodí i od bývalé zemské hranice oddělující Čechy od Moravy, jak ostatně napovídá její jméno. Z pohledu geologa je součástí tzv. moldanubické zóny, takže náleží k nejstarším a nejstabilnějším stavebním jednotkám Českého masivu. V jejím základu jsou hojně zastoupeny přeměněné horniny pocházející z období přelomu starohor a prvohor, které místy střídají rozlehlé polohy hlubinných vyvřelin, jež pronikaly těmito starými horninami během hercynského vrásnění. Druhohorní érou prošel tento základ bez větších strukturních proměn, v převládajícím teplém klimatu ale jeho povrch zhladily erozní procesy. K oživení reliéfu a ke vzniku základních rysů jeho současné podoby došlo až pod vlivem tlaků, kterým byl Český masiv vystaven při třetihorním alpinském vrásnění. Oproti jiným našim oblastem se tu tektonický neklid projevoval poměrně jednostranně, ponejvíc vertikálními poklesy a výzdvihy jednotlivých ker zemské kůry do různých výškových úrovní.

Nad vesnicí Vítochov, dnes součástí Bystřice nad Pernštejnem, stojí kamenný, raně gotický poutní kostel sv. Michaela archanděla z 13. stol.
Nad vesnicí Vítochov, dnes součástí Bystřice nad Pernštejnem, stojí kamenný, raně gotický poutní kostel sv. Michaela archanděla z 13. stol.

Na konci dlouhého geologického vývoje dnes máme před sebou vrchovinu s vyklenutými centrálními partiemi, od nichž se terén stupňovitě snižuje směrem k jejím okrajovým oblastem, kde je vůči okolním horopisným jednotkám zpravidla vymezen zlomovými svahy. Názorným příkladem je třeba hranice se Středočeskou pahorkatinou, kterou poblíž Mladé Vožice utváří výrazný zlomový svah, zvaný Načeradecký sráz. Centrální část vrchoviny přitom kulminuje ve dvou oblastech, jejichž nejvyšší vrcholy pozoruhodnou shodou okolností leží v nadmořské výšce 836 m. Rozdíl však mezi nimi existuje – dostupné údaje státních měření ukazují, že Javořice v Jihlavských vrchách s výškou 836,5 m přečnívá vrchol Devíti skal ve Žďárských vrchách o celých 20 cm.

Hercynskému vrásnění, jakož i starším horotvorným pochodům, vděčí Vysočina za hojný výskyt rudných ložisek, dnes již z většiny vytěžených. Dolováním stříbra kdysi proslulo Jihlavsko i Havlíčkobrodsko, zlato se rýžovalo na Humpolecku, dobývání železných a polymetalických rud bylo soustředěno hlavně v okolí Žďáru, respektive Ždírce. V novodobé historii samozřejmě nelze opomenout těžbu uranových rud v Dolní Rožínce, která byla ukončena teprve v roce 2017. Během šedesáti let jejího trvání zde stát získal více než 20 000 t strategicky cenného kovu. Významným nerostným bohatstvím Vysočiny jsou i vyvřelé horniny, mezi nimi v první řadě žuly. Ve všeobecnou známost vešla žula mrákotínská, z níž byl zhotoven Plečnikův obelisk umístěný na třetím nádvoří Pražského hradu, v kamenoprůmyslu jsou však ceněné i žuly jiné, například lipnická, dolnobřezinecká nebo pavlovská. A žulu je vhodné zmínit i v souvislosti s uranem, protože několik žulových masivů na Vysočině se dostalo do užšího výběru lokalit vhodných pro vybudování trvalého úložiště radioaktivních odpadů.

Ve výčtu zdejších přírodních zdrojů ale nesmíme upozadit vodu, neboť Vysočina je významnou pramennou oblastí. Pokud se v kontextu s vodou o naší zemi mluví jako o střeše Evropy, pak se o Vysočině dá říci, že je střechou republiky, a o Žďárských vrchách je zase možné prohlásit, že jsou střechou Vysočiny. V této oblasti pramení hned několik řek, z těch větších Sázava, Svratka, Doubrava, Oslava a Chrudimka. Jak jsme již uvedli, územím Vysočiny probíhá hlavní evropské rozvodí. Rozvodnice mezi povodími Labe a Dunaje má v některých partiích plochého terénu neurčitý průběh, a tak se tu můžeme setkat s bifurkacemi. Asi nejznámější je Radostínské rašeliniště mezi rybníky Velké a Malé Dářko, z něhož odtéká voda jak do Sázavy, tak do Doubravy.

K nejpočetnějším ptačím druhům na Vysočině patří pěnice černohlavá – na snímku samice na hnízdě.
K nejpočetnějším ptačím druhům na Vysočině patří pěnice černohlavá – na snímku samice na hnízdě.

Řeky obohatily krajinu Vysočiny o mnohá půvabná zákoutí či údolí, neméně výrazným krajinotvorným prvkem jsou zde však i hladiny přehradních nádrží nebo rybníků, bez nichž si nedokážeme představit zejména krajinu Žďárských vrchů či okolí Telče. Rybníkářství má na Vysočině dlouhou tradici, jejíž počátky jsou spjaty s budováním klášterů. Podle některých údajů by dokonce měl být Konventský rybník, který nechal vybudovat klášter ve Žďáru nad Sázavou v roce 1263, jedním z prvních u nás. Velký rozmach rybníkářství zde ale nastal až v 15. a 16. stol. Do tohoto období se rovněž datuje založení rybníku Velké Dářko, největšího na Vysočině, který se s katastrální výměrou 206 ha zároveň řadí k největším rybníkům u nás.

Mnoho rybníků na Vysočině je chráněno, často kvůli různým typům rašelinišť vyskytujících se při březích. Za příklad může opět posloužit Velké Dářko, nebo rybníky Matějovský, Velký Babín a Veselský u Nového Veselí; tyto vodní plochy jsou současně chráněny jako frekventovaná hnízdiště vodního ptactva. Pozoruhodný ekosystém mokřadních olšin a rašelinné březiny s porosty břízy pýřité a bělokoré se nachází u obce Řásná poblíž Telče, národní přírodní rezervací je nedaleký rybník Zhejral, obklopený rašeliništi a mokřadními loukami s výskytem několika endemických druhů fauny i flóry. Rašelina patřila na Vysočině rovněž k ceněným surovinám, na většině rašelinišť, dnes chráněných, se těžila ještě koncem 60. let minulého století.

Neodmyslitelnou součástí krajiny Vysočiny se staly i umělé vodní plochy, z nichž mnohé již dokázaly s přírodním prostředím dokonale splynout, zvláště ty, které vznikly zatopením opuštěných kamenolomů.  Často se ukrývají v lesích a není snadné je najít, o to vděčnější však může jejich návštěva být. Hodně vyhledávané jsou kvůli koupání třeba zatopené lomy u Lipnice nad Sázavou, k nejmalebnějším zase patří dnes již chráněná Ranská jezírka. Jde o skupinu zatopených jam, pozůstatků dávného dolování železné rudy v Ranském polesí u Ždírce nad Doubravou.

Pro krajinu Vysočiny je charakteristické časté střídání nepříliš rozlehlých lesů se zemědělsky využívanými plochami. Souvislejší zalesnění najdeme jen v centrální části Chráněné krajinné oblasti Žďárské vrchy, z jejíž celkové rozlohy 709 km2 lesy porůstají necelou polovinu, okolo 46 %. Převládají tu po staletí uměle vysazované smrkové monokultury, poslední zbytky původního smíšeného lesa chrání několik maloplošných rezervací. Fragmenty jedlobukového pralesa se zachovaly na svazích Žákovy hory, smrkové bučiny hlavně v nejvyšších polohách území.  Bohužel, v současnosti prakticky celá Vysočina včetně Žďárských vrchů patří k těm oblastem republiky, které jsou nejvíce postiženy kůrovcovou kalamitou. Vzhledem k druhové skladbě zdejších lesů (podíl smrku ztepilého činí téměř 74 %) není výhled do budoucna nijak příznivý.

Krajina Vysočiny - Krajina u Znětínku jižně od Žďáru nad Sázavou.
Krajina u Znětínku jižně od Žďáru nad Sázavou.

Na Žďárské vrchy navazuje na severu CHKO Železné hory, která je druhým velkoplošně chráněným územím Vysočiny. Z maloplošných rezervací, jichž bychom tu napočítali okolo dvou stovek, patří bezesporu k nejpozoruhodnějším Národní přírodní rezervace Mohelenská hadcová step. Nachází se tam, kde řeka Jihlava pod vodní nádrží Mohelno vytváří těsný meandr zvaný Čertův ocas. Serpentinit neboli hadec, tmavá hornina v podloží svahů zdejšího hluboce zaříznutého údolí, se snadno zahřívá a akumuluje teplo, takže oproti okolí může mít až o 20 stupňů vyšší teplotu. V těchto neobvyklých poměrech, v půdách bohatých hořčíkem, ale jinak chudých na živiny a navíc rychle vysychajících, se daří stepním rostlinným společenstvím. Na ně je navázána i řada unikátních druhů hmyzu a pavouků, u nichž se v důsledku vlivů specifického prostředí vyvinuly různé formy růstových poruch.

Charakterizovat ve stručnosti velké krajinné celky je obvykle dost ošidné a ani Vysočina v tomto ohledu není výjimkou. Její krajině bývají často přisuzovány vlastnosti jako drsnost, ponurost či záhadnost, ale podobné výrazy se zdají být spíš jakousi ozvěnou dřívější chudoby, jež tyto končiny po staletí ovládala. Zdejší krajina, to je především pomalé přelévání vln polí, luk, lesů a také hor, které však nabývají svých výšek pozvolna, jako by se ostýchaly nějak více narušit usedlý horizont. Snad je tu více zádumčivosti než ponurosti, a co se drsnosti týká, tak na tu jen občas nechá vzpomenout počasí. Příroda Vysočiny přináší duši poklid, a to je její největší devizou.

Krajina vysočiny
Shopping Cart