Pojmem „hradní politika“ označujeme rekonstrukci spektra funkcí, jež hrad plnil v kontextu mocenské koncepce svého držitele. V Karlově hradní politice se prolíná několik trendů – kromě návaznosti na předchozí dobu (vkládání lenních závazků na hrady nově budované i existující) šlo o pozornost věnovanou hradům staršího založení, ale ve změněném mocensko- politickém kontextu s novými funkcemi, a také o zakládání nových, vysoce strategicky situovaných hradů. Omezení zorného úhlu na Čechy, resp. České království, by nebylo v daném případě adekvátní; Karlovu hradní politiku je nutno vnímat v širším významovém rámci jeho koncepce Koruny české jako nadosobního svazku zemí spjatých příslušností pod žezlo českých králů. Karel v tomto směru navazoval na svého otce Jana. K českému státu připojil dvě slezská knížectví, svídnické a javorské, dále Dolní Lužici, Braniborsko a větší část Horní Falce. Zároveň s koupěmi a zástavami hradů, panství a měst ve Fojtlandu (Vogtland), Míšeňsku, Durynsku, Meklenbursku a v Horní Falci vytvářel hustou síť lén mimo území českého státu.
Sledujeme-li fenomén hradu jako demonstrativního symbolu v politice Karla IV., trojici klíčových lokalit představují Pražský hrad, Karlštejn a Lauf. Pražský hrad byl ústřední rezidencí českých králů. Kořeny této tradice sahají k přelomu 9. a 10. stol.; na staletou kontinuitu důsledně navázal Karel IV., programově se přihlašující k odkazu přemyslovské dynastie, z níž ostatně po matce pocházel. Ve Vita Caroli hovoří o svém návratu do Čech roku 1333, kdy hlavní město nalezl v neutěšeném stavu, Pražský hrad byl neobyvatelný a panovník po nějaký čas musel být ubytován provizorně v měšťanských domech. To se ale záhy mělo změnit. Karlova koncepce Prahy jakožto rezidenčního sídla českého krále a později i římského krále a císaře se zračí v jeho cíleném zájmu o ni, a to ještě za života Jana Lucemburského. Roku 1344 dochází k povýšení pražského biskupství na arcibiskupství, přičemž první svatyni v zemi, katedrálnímu kostelu sv. Víta, věnoval Karel enormní pozornost. Hned roku 1344 byla zahájena stavba trojlodní gotické katedrály se třemi věžemi; katedrální kostel pražského arcibiskupství byl současně místem korunovací českých králů, kontinuita s dávnou tradicí byla podtržena i Karlovou koncepcí chrámu jakožto nekropole českých králů. Své místo měl v Karlově koncepci Prahy také Vyšehrad, ležící již vně městských hradeb. Dokladem je Karlův Korunovační řád, podle něhož se část (před) korunovačního ceremoniálu odehrává právě zde: svorníkem k samým počátkům přemyslovské dynastie byly lýkové střevíce Přemysla Oráče, uložené na Vyšehradě…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa č. 3/2016