Letní dům velkého génia

Všechno to začalo docela slušnou ostudou. Z podnětu tehdejšího berlínského primátora Gustava Böße mělo darovat město Berlín Albertu Einsteinovi k jeho padesátinám nějaký domek s pozemkem u jezera. Jenže se nedařilo žádný najít, buď se nehodila poloha, nebo v domě někdo bydlel a Einstein odmítal, aby kvůli jeho dárku přišel kdokoli o střechu nad hlavou. Po nějaké době radnice ustoupila na variantu pouhého pozemku, kde si Einstein postaví, co bude chtít, ale i to se bezvýsledně vleklo. Když se případu chopily noviny a v berlínském zastupitelstvu se rozpoutaly politické spory, Einstein se zamýšleného daru zřekl.
Nezřekl se ale myšlenky na letní dům u vody někde v okolí Berlína. S pomocí přátel našel pozemek ve vesnici Caputh, pár kilometrů jihozápadně od Postupimi a nějakých 300 m od břehu Templinského jezera. Berlínský starosta začal s Einsteinem poprvé jednat v lednu 1929, v květnu Einstein definitivně dar odmítl a koupil pozemek, v červnu bylo vydáno stavební povolení – a v září se nastěhoval. Jak to bylo možné? Fyzika v tom žádnou roli nehrála, Einstein si prostě vybral zvláštní dům. Rozhodl se pro návrh, s kterým za ním na jaře přišel mladý architekt Konrad Wachsmann, druhá hlavní postava příběhu. Wachsmann se v novinách dočetl o tom, že Berlín chce Einsteinovi postavit dům a že Einstein dává přednost dřevu. V tom okamžiku se rozhodl, že takový dům musí postavit on. Od sedmadvacetiletého architekta to byla dost odvážná myšlenka, ale s praktickým pozadím. Wachsmann byl totiž v letech 1926–1929 hlavním architektem firmy Christoph & Unmack z hornolužického města Niesky, která v té době patřila k nejvýznamnějším průmyslovým výrobcům dřevěných domů v Německu…

Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa č. 12/2015

Shopping Cart