Lisboa, Quem És Tu?

Kdo jsi, Lisabone? Odpovědi na stručnou otázku budeme hledat v křivolakých uličkách, mezi domy s úzkými balkony, kde květiny svádějí boj o místo se sušícím se prádlem, v pravoúhle se křížících obchodních tepnách, kde vchody do značkových obchodů přes den vítají movitou klientelu, aby se s padající nocí změnily v závětrnou noclehárnu nejchudších z chudých, ve furiantsky vzdutých vlnách černobílého dláždění, v stříbřitě třpytivých vlnkách na hladině řeky Tejo, v hrkotajících tramvajích, které nejezdí historické vyhlídkové jízdy, ale obsluhují pravidelné linky, v monumentálním šeru pevnostní katedrály, v bělostných manuelistických stavbách, v tvářích půl milionu Lisboetas, lidí, kteří tu žijí, pracují, baví se, milují i nenávidí. Zkusme první variantu: Cidade das Sete Colinas, město sedmi pahorků. Je trochu nespravedlivé, že svět zná ještě jedno takové, které obdařil navrch přídomkem „věčné“, takže v souvislosti se sedmero pahorky napadne každého jako první Řím. Ale navzdory tomu – jsou tu: São Jorge, São Vicente, São Roque, Santo André, Santa Catarina, Chagas a Sant’Ana. Alespoň tak je vyjmenoval mnich Nicolau de Oliveira roku 1620 ve své Knize o velkolepostech Lisabonu neboli Livro das Grandezas de Lisboa. Světoběžníci si ale záhy uvědomí, že o sedmi pahorcích slyšeli i jinde, mají je Atény stejně jako Jeruzalém, Barcelona nebo Brusel a s nimi ještě pár desítek dalších měst na všech kontinentech – ve výčtu chybí pouze Antarktida, a to zajisté jen proto, že tam se měst obecně jaksi nedostává. Zatímco v mnoha jiných „sedmipahorkových“ městech musí návštěvník trochu zapojit fantazii, v Lisabonu využije hlavně svaly. Až na čestné výjimky vede procházka kteroukoli částí města neustále z kopce a do kopce. Sedm? Pahorků je tu jenom sedm?
Zmínka o Římu se ale hodí i jako odrazový můstek do historie. Lisabon patří k nejstarším evropským městům a jeho dějiny jsou přinejmenším stejně dlouhé jako ty římské, alespoň pokud budeme respektovat tradiční legendu o založení Říma roku 753 př. n. l. Někdejší teorii o vzniku fénické obchodní osady v místech Lisabonu někdy kolem roku 1200 př. n. l. dnes historici a archeologové zvolna opouštějí, a mizí tak i elegantní odvození názvu města z fénického alis ubbo („bezpečný přístav“ nebo snad také „půvabná zátoka“), nicméně existence pravděpodobně autochtonní osady, jež udržovala už v 8. stol. př. n. l. obchodní styky s mnoha národy Středomoří a Blízkého východu, je archeologicky doložena hned na několika místech portugalského hlavního města. A když jsme u superlativů, dodejme, že Lisabon je nejzápadnějším hlavním městem evropské pevniny (západněji leží už jen islandský Reykjavík) a po Aténách druhým nejjižnějším. Vida, Řecko – to bychom ještě mohli doplnit, že jedna legenda nečiní za založení Lisabonu odpovědným nikoho menšího než bájného reka všech reků Odyssea: i od něj vede lingvistická cestička po trase Ulixés či Ulisses (římské pojmenování Odyssea) – Olisippo (jméno Lisabonu u Plinia staršího) až k dnešní podobě názvu města…

Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa č. 9/2014