I v Pobaltí se na přelomu 17. a 18. stol. projevoval výrazný vliv dvorské kultury Ludvíka XIV. – jak v kulturních ambicích vyšších vrstev, tak v jejich životním stylu a v podobě jejich sídel.

Byly to především zámky, které už od sklonku 15. a zejména v 16. stol. začínaly i tam nahrazovat nepohodlná hradní sídla ve prospěch pohodlných rezidencí; namísto strohých staveb tísnících se na vrcholcích skalnatých pahorků tu pojednou vyrůstaly pohodlné městské paláce a velkolepé zámky hýřící nádherou uprostřed parků a zahrad. Kam dosáhl lesk francouzské dvorské kultury, tam všude se stavělo v podobném duchu. Není divu, že výjimkou nebyly ani oblasti vzdálené stovky kilometrů od Ludvíkova dvora. Právě to byl případ zámku Rundāle, sídla kuronských vévodů v lotyšském Pilsrundāle.

Jeho stavebník Ernst Johann von Biron (též Bühren) se inspiroval příkladem zámeckého komplexu ve Versailles, kde z pohledu dějin architektury neobdivujeme jen nádheru královského sídla, ale hlavně zcela nové architektonické uspořádání staveb – a právě Rundāle je asi nejdokonalejším zachovaným vtělením nových principů v celém Pobaltí. O jaké principy se jednalo?

Ve zcela ploché krajině se vévoda nemusel nijak omezovat co do velikosti stavebního pozemku. Původní název zámku Ruhental, „údolí klidu“, se skutečným údolím neměl nic společného. Tím svobodněji se mohly uplatnit všechny myšlenky přejímané od francouzských vzorů. K jejich naplnění si vévoda po roce 1730 našel velice schopného architekta – mladého Francesca Bartolomea Rastrelliho, syna italského sochaře činného v carských službách, který dokázal ve svých dílech obratně vycházet vstříc potřebám vrcholného baroka, a dokonce je důvtipně přizpůsobovat severskému klimatu. Dokladem toho se později měly stát jeho slavné stavby v Petrohradu a okolí, ale zámek v Rundāle byl jeho první větší realizací.

Barokní zámek ve versailleském duchu nebyl jen velkolepým obydlím, ale složitým dílem vypovídajícím o majestátu svého budovatele. Vůči vznešeným návštěvníkům hrál roli pozorného hostitele: vždyť už při vstupu nás Rundāle vítá „otevřenou náručí“ nízkých budov obklopujících čestný dvůr – cour dʼhoneur. Rozlehlé volné prostranství bylo jak stvořené pro velkolepé divadlo příjezdů významných návštěvníků, trumfujících se počtem kočárů a jezdců, ale hned za ním, podobně jako ve Versailles, se cosi podobného opakovalo na čtvercovém nádvoří uvnitř samotného zámku. Na ně vcházíme branou v proluce vstupního křídla (zde Rastrelli původně projektoval vysokou průjezdní věž), naproti křídlu, jež představuje ústřední prvek celé kompozice – vévodovo obydlí. Ale výraz „obydlí“ je příliš skromný pro obje…

Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Pobaltí