Město krásných věží

Kdybychom se však dokázali vrátit v čase zpátky a mohli navštívit Toskánsko v epoše vrcholného středověku, určitě by nás San Gimignano tolik nezaujalo. Tehdy nebyla věžemi naježená města zas takovou zvláštností, a to nejen v Toskánsku, ale ani leckde jinde v Itálii. V neklidných dobách bojů o investituru a v dobách půtek znesvářených městských států si tyto vysoké hranolovité stavby pevnostního charakteru nechávali budovat u svých paláců příslušníci šlechtických rodů i nejbohatší měšťané. Věže sloužily rodinám během nepokojů jako útočiště před nepřítelem (což občas býval i soused), ale kromě toho také představovaly symboly moci a prestiže; vypovídaly o pozici svých majitelů v mocenské hierarchii, případně o jejich furiantství. Pochopitelně platila přímá úměra – čím vyšší postavení majitel měl, tím vyšší věží se snažil propíchnout oblohu.
Odhady hovoří o tom, že přibližně v první třetině druhého tisíciletí byla období, kdy bychom kupříkladu ve Florencii napočítali na poměrně malém prostoru okolo 150 a v Boloni dokonce možná až 200 obranných věží, vesměs několik desítek metrů vysokých. Ve své době proto musela některá italská města patřit k nejpodivuhodnějším urbanistickým celkům Evropy. Soudě podle některých kreseb, jež se snažily jejich vzhled rekonstruovat, mnohým městům by tenkrát slušela přezdívka „středověký Manhattan“.
Tu si od současníků vysloužilo San Gimignano, kterému ve středověku přezdívali „město krásných věží“. Zatímco v jiných městech se věže buď vůbec nezachovaly, nebo je můžeme spočítat na prstech jedné ruky, v Gimignanu jich z původních 72 příznivou shodou okolností dodnes stojí 14. Díky nim se město stalo světoznámým…

Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa č. 2/2016