Turisty obdivovaný Vatikán, to nejsou jen vznešené papežské paláce a muzea prostoupená vážností historie a slavných uměleckých sbírek, ale též docela praktické, v životě běžné záležitosti, jež se zde ale snoubí s houževnatými tradicemi…
Nehovoříme teď o majestátu a úřadu Svatého otce, ani o rituálech a zvyklostech s nimi spojených, nýbrž o věcech zcela všedních. Protože i ty zde nabývají exkluzivní povahy hodné pozornosti. Vatikán, nejmenší stát světa s oficiálním názvem Městský stát Vatikán, má hranice vyznačené v katastrálních mapách, ale v terénu ne. Bylo by to zbytečné, když ho ze všech stran obklopují hradby nebo budovy, kde onu hranici představuje chodník před vchodem. Na jediném volném prostranství, náměstí Svatého Petra, je hranice vyznačena jenom nenápadným pruhem v dlažbě mezi oběma křídly Berniniho kolonády.
Vatikán nemá ani armádu (na rozdíl například od San Marina, které disponuje operetní brannou mocí o zhruba osmdesáti mužích včetně dělostřelectva), ale zato má svoji slavnou švýcarskou gardu. Pohlední mládenci v modrožlutých renesančních stejnokrojích podle (údajně) Michelangelova návrhu, doplněného později ještě o červené pruhy, kteří postávají s halapartnami u vchodů budov, kde rezignovaně pózují turistkám s mobily, sice také vypadají dost neobvykle, ale operetní moc nejsou. Od památného 6. května 1527, kdy garda 189 Švýcarů zachránila Klimenta VI. při vpádu lancknechtů císaře Karla V. a většina z nich přitom padla, je služba v papežské gardě jejich privilegiem. Rekrutují se ze svobodných mládenců mezi 20 až 30 lety věku, kteří už si doma odkroutili vojnu (oženit se mohou až po třech letech služby). V současné době jich v gardě slouží necelých 150, jsou zdvořilí a většinou hovoří německy milým švýcarským dialektem.
Do přijetí eura v roce 2003 měl Vatikán také vlastní měnu, vatikánskou liru, svázanou v kurzu 1:1 s lirou italskou. Vatikán však vydával pouze mince, na které se dalo narazit spíše jen náhodou, neboť neustále a nenávratně mizely v kapsách turistů jako vítané suvenýry. Navíc se mince v hodnotě 5 a 10 lir razily ještě po 2. sv. válce ze stříbra, jehož cena s postupem inflace mnohonásobně převyšovala vyznačenou nominální hodnotu. Stejná sběratelská vášeň se dnes týká i nových eurových mincí s podobiznami papežů (počínaje pontifikátem papeže Františka to napříště mají být jen jejich erby), případně jinými symboly na zadní straně. I když formálně jde stále o oběživo, jejich skutečná funkce „v oběhu“ je velmi problematická. Objevují se jen v sadách pro sběratele a za šmelinu s nimi před časem padaly hlavy i na nejvyšších místech vatikánské státní správy. Vlastní bankovky Vatikán nikdy nevydával. Na jeho území se prostě používaly běžné bankovky italské a dnes eurové.
Vatikán má stále také svoji vlastní poštu a vlastní poštovní známky, které se naopak nabízejí turistům více než ochotně a je jich dostatek, protože zisk z prodaných známek Poste Vaticane, lepených hrdě na pohlednice putující do celého světa, je vítaným zdrojem příjmů pro státní pokladnu. Jistě i proto je zdejší poštovní správa velmi pilná v jejich vydávání, ale pozor: Italské ulice mimo Vatikán jsou už „cizina“, takže je nutno zásilku vhodit do vatikánské schránky. Poštovní úřad, kde lze zakoupit aktuální známky a odeslat zásilky, je přímo v areálu Vatikánským muzeí, stejně jako Vatikánský filatelistický a numismatický úřad, který prodává sběratelské kolekce známek i mincí.
Jako řádný stát míval Vatikán také své státní dráhy (fakticky něco přes 800 m dlouhou železniční vlečku pro přistavení salonního vozu) s vlastní lokomotivou a odedávna pochopitelně i tradiční vozidla všeho druhu. Nic neslouží věčně a většina dopravních prostředků zpravidla mizí v propadlišti času, jenže i to málo, co se zachovalo, vystačilo na menší muzeum…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa č. 11/2021