Mladá země starých příběhů

Zrodila se na půl cestě mezi Evropou a Amerikou v dobách, kdy byl věk dinosaurů dávnou minulostí a kontinenty dostávaly svůj současný tvar. Formovaly ji mocné živly jako oheň, led a okolní oceán. Díky poloze nedaleko polárního kruhu a neutuchající sopečné aktivitě nebyla v žádném případě zemí zaslíbenou. Přesto ji před jedenácti stoletími osídlili lidé, kteří byli stejně drsní jako ona sama. Přežívali z toho mála, co divoký kraj a okolní vody poskytovaly, vzdorovali živlům a občas válčili o omezené zdroje. Za nekonečných severských nocí spřádali dlouhé a ponuré ságy, které jim pomáhaly překonat překážky a přežít. A také nezapomenout a uchovat dávné příběhy do dnešních dob. Příběhy o lidech a o zemi, která dnes zůstává stejně drsná a stejně divoká – o Islandu…

Ostrov ohně a ledu – tato tradiční přezdívka Islandu je všeobecně známá a veskrze výstižná. Ostrov leží na tzv. horké skvrně („hot spot“) podobné těm, jaké jsou pod Havajskými ostrovy či Yellowstonským národním parkem, a často označované jako „islandský chochol“. Jde o vyklenutí žhavého magmatu do riftové zóny mezi severoamerickou a euroasijskou litosférickou deskou. Islandský chochol je největší a nejvýkonnější na světě, proto není divu, že ostrov patří k vulkanicky nejaktivnějším oblastem zeměkoule – celou jednu třetinu vyvřelé lávy za posledních 10 000 let vychrlily sopky právě zde.
Geologicky je Island součástí Středoatlantského hřbetu, který se táhne středem Atlantského oceánu zhruba v severojižním směru. Je to jediné místo, kde můžeme na tento hřbet vstoupit suchou nohou. Ostrov se z vln oceánu vynořil před 16–18, podle některých teorií možná už před 24 miliony let. Od té doby byl Island formován nekonečnými lávovými výlevy a sopečnými erupcemi. Je poměrně obtížné najít na ostrově horninu, která by nebyla vulkanického původu. Jeho hlavními stavebními kameny jsou čedič, sopečný tuf a všudypřítomná větrající láva. Sopečné erupce se tu opakují v průměru každé čtyři roky a některé ovlivní život obyvatel na celá léta i desetiletí.
Druhým faktorem, který formoval Island, je led. Dnes pokrývá led více než 10 % jeho rozlohy. Bývaly však časy, kdy byla situace odlišná. V dobách maximálního zalednění před 20 000 lety pokrývala ostrov vrstva ledu o tloušťce kolem 1500 m. Ještě o 5000 let později dosahovaly ledovce až k oceánu. Teprve po skončení poslední doby ledové se začalo prudce oteplovat a některé ledovce zcela zmizely. Ty, které obdivujeme dnes, se pak zčásti vytvořily až v malé době ledové v posledním tisíciletí.
Pozůstatky masivního zalednění vidíme na Islandu dodnes. Většina údolí má charakteristický profil ve tvaru písmene U a na pobřeží najdeme, podobně jako v Norsku, řadu hlubokých fjordů – ledovcových údolí zaplavených po roztátí kontinentálních ledovců. Díky tomu je zdejší pobřeží velmi členité a pobřežní linie dosahuje neuvěřitelné délky téměř 5000 km. V kombinaci s lávovými výlevy tvoří nezapomenutelnou tvář divoké islandské krajiny.

Vestmani a ostmani

O počátcích osidlování Islandu starými Seveřany víme dnes poměrně hodně. Téměř všechny zúčastněné osoby a jejich příběhy jsou popsány ve starých ságách a záznamech. Řada archeologických nálezů pak toto rané období poměrně dobře doplňuje. Ze starých pramenů se ovšem také dovídáme, že první obyvatelé ostrova nepřipluli na dřevěných lodicích zakončených dračími hlavami, ale na lodích s dřevěným rámem potaženým impregnovanou kůží. Byli to irští mniši, kteří se sem přeplavili patrně z Faerských ostrovů.
V raně středověkém díle o plavbě jednoho z nich, sv. Brendana, na počátku 6. stol., se můžeme dočíst o ostrově, kde „obrovští démoni shazují z hor velké kusy rozžhavené strusky a kde tečou řeky zlatého ohně“, jinde se popisuje komunita mnichů, kteří využívají dobrodiní horkých pramenů. Ve starém islandském díle Landnámabók najdeme zmínku o tom, že irští mniši osídlili Island v roce 795, tedy asi sedmdesát let před příchodem Vikingů. Předpokládá se, že poustevníci irského původu využívali Island jako útočiště před civilizací a vhodné prostředí k přísnému asketickému životu bez světských svodů.
Irsko leží z pohledu Skandinávie na západě, a proto se jeho obyvatelům říkalo vestmani – lidé ze západu, zatímco Seveřané se sami označovali jako ostmani – lidé z východu. Ostmani dopluli na ostrov až v 2. pol. 9. stol. Jako první se u Islandu objevil norský mořeplavec Naddodd, který se ztratil při cestě mezi Norskem a Faerskými ostrovy. Mořské proudy ho zahnaly v roce 861 k východnímu pobřeží neznámého ostrova, který nazval Snæland – země Sněhu. Dalším objevitelem byl švédský Viking Garðar Svavarsson, který Island obeplul a v oblasti dnešního Húsavíku strávil zimu. Jeden z jeho mužů, Nattfari, spolu s dvěma otroky na ostrově zůstal, a stal se tak patrně jeho prvním stálým obyvatelem. Psal se rok 864. O pár let později se k ostrovu vypravil Flóki Vilgerðarson. Protože si při hledání cesty vypomohl třemi krkavci, vešel do dějin jako Hrafna-Flóki – Krkavec Flóki. Kromě toho, že se stal výraznou postavou seriálu Vikingové na televizním kanálu History, zanechal nám ještě jedno důležité dědictví. Na ostrově strávil velmi tuhou zimu, která jej inspirovala ke změně jména ostrova na Ísland – země Ledu…