Na vrcholu Indočíny

Pěšky (listopad 2014)
Ze Sapy vyrážíme na motorce ke startovnímu bodu pod průsmykem, zhruba ve výšce 1800 m, kde nám zkontrolují povolení – bez něj sem místní lesní správa cizince nepustí. Je sedm ráno, mrholí. Jak mi potvrdí můj průvodce A Zinh, dnů bez deště bývá pod Fansipanem málo. Když vás nepotká liják dole, může přijít v půlce či nahoře. Na vrcholu však většinou prší méně než dole. To mě uklidnilo. Začátek cesty mě netěší, zjišťuji, že mi kloužou boty po mokrém kamení a bahně. Zlepší se to, až když déšť téměř ustane. Do první stanice to trvá asi hodinu, vystoupali jsme ale jen nějakých 200 výškových metrů. Některé úseky vedou přímo korytem potoka, tedy vodou, jinde se prochází nádhernými lesy s mechovými porosty jak z pohádky.
A Zinh je, stejně jako skoro všichni průvodci na Fansipan (vietnamsky někdy přepisovaný Phan Xi Pang), příslušníkem hmongského etnika. Hmongové žijí ze všech vietnamských národů v nejvyšších polohách a hory jsou jim blízké. Jde o etnikum s bohatou a pohnutou historií. Pocházejí z jihozápadní Číny, kde jsou spolu s dalšími etniky klasifikováni pod souhrnným etnonymem Miaové. Do severního Vietnamu dorazili v několika vlnách hlavně v 19. stol. Někteří tu zůstali, jiní pokračovali dál do Laosu (kde tvoří asi 8% menšinu) a Thajska. Po americké válce v Indočíně v 70. letech 20. stol. pak asi 100 000 laoských Hmongů, které v bojích využívali Američané, uprchlo do Thajska. Postupně dostávali azyl v různých zemích, takže dnes žijí hmongské komunity např. v USA, Francouzské Guyaně nebo Austrálii.
A Zinhovi bude třicet, je otcem jednoho dítěte. Vietnamsky mluví obstojně, anglicky se naučil jen trochu díky turistům. Své výšlapy na Fansipan může za pouhých pár let počítat už na stovky. Pro něj jde o všední procházku. Zato mně začíná po první stanici, kde jsme si odpočinuli u piva v chatce jeho matky (jediné prodavačky v tomto místě), na druhém úseku trochu docházet dech. Začalo prudší stoupání. Ještě před necelými 30 hodinami jsem byl bezmála na úrovni moře, teď mám zlézat kameny v nadmořské výšce přes 2000 m. Déšť ustal, les skončil, krajina se otevírá, stoupáme vzhůru, ve strmých úsecích většinou u stezky nechybí zábradlí. I když svým vydýcháváním zdržuji stále častěji, nedá mi to, a svého průvodce i při té námaze dál zpovídám…

Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa č. 11/2019