Norimberská cesta

Klíčové stezky vedoucí z/do českého království je možné snáze uchopit, pokud je pojmenujeme. Toho si byl vědom již ve svém průkopnickém díle Zemské stezky, strážnice a brány v Čechách (1885) J. K. Hraše, jenž rekonstruoval více než dvě desítky zemských stezek/ cest. Během 2. pol. 20. stol. se pak zafixovala označení Řezenská cesta (z Prahy přes Řezno do jižní Evropy) a Norimberská cesta (z Prahy přes Norimberk do západní Evropy).
Řezenská i Norimberská cesta sahají svými počátky do doby velmi dávné, je pravděpodobné, že již v 9.–10. stol. existovalo spojení mezi centrem přemyslovské moci, tedy Prahou, západní výspou sféry jejich vlivu (Starý Plzenec) a německou oblastí. Sloužilo mezinárodnímu obchodu – z Čech se vyvážely větším dílem suroviny (včetně drahých kovů, jejichž vývoz byl posléze regulován), ale také potraviny anebo plátno, do Čech jezdili po cestě kupci s luxusním zbožím, suknem z Flander, vínem, ale i výrobky ze železa. Čilý obchodní ruch mezi Norimberkem a Prahou se nepřerušil ani v období husitských válek – marné bylo zakazovat říšským městům obchod s českými „kacíři“. Cesta po staletí vedla z Prahy přes Rokycany (jejich vznik nepochybně měl souvislost s probíhající cestou, nejstarší písemný doklad existence Rokycan pochází již z roku 1110) na Plzeň (královské město je ve srovnání s nimi daleko mladší, vysazeno bylo až na samém sklonku 13. stol. přenesením městských práv ze Starého Plzence). Z Plzně pak byl nejfrekventovanější směr na Kladruby / Stříbro, Tachov, Přimdu (teprve v pozdním středověku se prosazuje i kratší varianta přes Bor) a dále k západu směrem na Norimberk; Řezenská cesta v Plzni odbočovala k jihu, na Domažlice a Řezno.
Na trase Norimberské cesty ležely rovněž Kladruby se známým benediktinským klášterem, který založil už kníže Vladislav I. v roce 1115.Středověké cesty musely na rozdíl od dnešních dálnic zcela logicky procházet vesnicemi a městy, velice často se označovaly jménem významnějšího města v jednotlivých směrech (to se nejednou odrazilo i v pojmenování městských bran – např. v Berouně, na trase naší cesty, jsou dodnes dochovány brány Pražská a Plzeňská) a klasifikace dálkových cest projektovaná do středověku je vždy jen rekonstrukcí nejfrekventovanějších tras. Některé úseky středověkých cest neměly alternativu, ale jiné bylo naopak možné překonat více trasami – v takových případech pomocně hovoříme o větvích oněch základních rekonstruovaných cest.
Označení Norimberská cesta odráží takříkajíc „cíl“ (z hlediska Českého království) a úlohu Norimberka v síti mezinárodních obchodních vazeb středověkých Čech; naproti tomu Via Carolina reflektuje těsnou souvislost s Karlem IV., jenž cestě Praha–Norimberk dodal symbolický politický náboj. Což je podstatný rozdíl. Obchodní styky Prahy s Norimberkem byly starého data a nepřetržitě trvaly po celá staletí – v tomto ohledu nebyly Karlovy zásluhy nijak výjimečné. Ojedinělý však byl „politický“ význam Norimberské cesty jakožto spojnice mezi Prahou a Norimberkem, resp. hlavou Českého království a Říše s jedním z předních říšských měst. Prostřednictvím územních zisků v Horní Falci Karel vytvořil koridor, jímž bylo možné cestovat z Prahy až prakticky před brány Norimberka po českém území, resp. území Koruny české.
Vodní hrad Lauf, podle sochy sv. Václava na průčelní věži zvaný též Wenzelschloss či Wenzelsburg, nechal Karel IV. postavit na ostrůvku v řece Pegnitz jako svou rezidenci nedaleko od Norimberka.Karel IV. náležel k těm římským králům, kteří velmi intenzivně cestovali; a jeho cesty do Říše a západní Evropy takřka výlučně vedly právě přes Norimberk, často dějiště říšských sněmů i politických jednání. Symbolický význam, v Karlově koncepci připisovaný „mostu do Říše“, odrážel i hrad Lauf asi 16 km od Norimberka, zpravidla představující poslední zastávku Karlova průvodu před vjezdem do města. V tomto smyslu má tedy označení cesty jako Via Carolina své oprávnění.

Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa č. 3/2016

Shopping Cart