Omán byl kdysi proslulý svým loďařstvím a dřevěné plachetnice „dhau“ se odtud exportovaly po celém Perském zálivu, do Indie, Číny a dalších zemí. Obchod se dědil z otce na syna a plány na stavbu lodí se přenášely ústně, bez jakýchkoliv nákresů. Dnes zde zbyla pouze poslední dílna v Súru vzdáleném 150 km od hlavního města. Lodě, které ji opouštějí, odolávají náporu moderních, levnějších a snadněji udržovatelných plavidel, která ale postrádají romantiku, tradici a krásu ruční práce. Na pláže východně od Súru připlouvají karety obrovské, aby tu nakladly vejce a svedly další kolo vysilujícího zápasu o své přežití na naší planetě, kde je člověk přivedl na pokraj vyhubení. Dva podobné příběhy, mizející lodě a ohrožený živočišný druh. Bez obou by byl náš svět chudší.

Na malé pláži leží několik menších bárek a také jeden velký obr. Dělníci z Indie pilně pracují a pod horkým sluncem jim stéká pot po skráních. „Je to zakázka z Kataru, z Dauhá, a docela spěchá,“ usmívá se vedoucí a provází nás kolem. Tradiční dhau se vyráběly z týkového dřeva dováženého z Asie, bez použití hřebíků a lepidla. Prkna se spojovala pouze provazy z kokosových vláken namočenými do směsi sezamového, rybího a kokosového oleje. Plachetnice pluly Indickým oceánem, převážely náklad o hmotnosti až několik stovek tun a námořníci se na cestě orientovali podle slunce a hvězd. Třeba cesta na Zanzibar jim trvala až dva měsíce. Nejprve se přesunuli ze Súru do Salály na jihu Ománu, pak do Jemenu, dále k africkému pobřeží a podél něj až na „ostrov koření“. Dnes se dhau využívají především v cestovním ruchu, občas přijde objednávka i od soukromníka. Katařané dovážejí plachetnice do hlavního města Dauhá, kde se používají v městském zálivu k projížďkám pro turisty a v pátek jako plující diskotéky pro zahraniční pracovníky.

Masivní dřevěné lodě navozují atmosféru starých časů, dobrodružných výprav a té „správné“ Arábie. Připomínají ji i tři strážní věže a maják postavené před více než 300 lety na ochranu lodí vplouvajících do zdejšího, tehdy velmi rušného přístavu. Dnes stráží zamilované páry na procházce po pobřeží. Současný Súr je ospalým městečkem, jen občas se v něm objeví nějaký turista, ale těch není zase tak moc. Tisíciletá tradice stavby lodí je tu na pokraji zániku. V některých letech získá zdejší dílna s 15 zaměstnanci třeba jen dvě zakázky, což ji stěží uživí.

Zatímco rozjímáme o prastaré tradici, zjeví se vedle našeho auta místní mladík v tradičním oblečení. „Odkud jste? Nechcete se podívat na želvy? Mám kousek odtud člun.“ Překvapuje nás nabídka od neznámého člověka a nejprve trochu váháme. Z Čech nejsme na takové spontánní nabídky vůbec zvyklí. Ale zvědavost nakonec zvítězí a souhlasíme. Bereme si plavky a ručník a Mohamed, náš nový průvodce, se běží také převléknout. Je student a v době prázdnin má volného času, kolik chce…

Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Omán