Omán je i přes své přírodní krásy a tradiční kulturu zemí, která na své turistické objevitele stále čeká. V posledních letech postupně přichází do povědomí, že tento bezpečný a bezproblémový kout Arábie s velmi přátelskými lidmi má hodně co nabídnout. Na severu země se tyčí pohoří al-Hadžar, zelené oázy s palmami, starobylými vesnicemi a pevnostmi vypadají jako ilustrace z Pohádek tisíce a jedné noci. V zemi, kde by někdo mohl očekávat jen nekonečný písek a kamení, najdeme překvapivě pestrou a divokou přírodu.
Velkou část Ománu, země skoro čtyřikrát větší než Česko, vyplňuje písečná poušť Rub‘ al-Chálí neboli „pustý kout“. Omán leží na obratníku Raka, přímo v pásmu rozpálených pouští. Podobně jako v dalších zemích Perského zálivu tady letní vedra šplhají k hodnotám nejvyšších teplot na Zemi. Ománská „zima“ přichází mezi prosincem a únorem. Tehdy panují na severovýchodě Arabského poloostrova teploty jako u nás v létě, kolem 25° C. Toto období je nejvhodnější dobou pro návštěvu.
Zatímco střed Ománu tvoří vyprahlé planiny s minimem srážek, na jihu země se okolo města Salála zvedá do výšky necelých 1500 m n. m. pohoří, které se staví do cesty mrakům přicházejícím z Indického oceánu. Až sem zasahuje vliv letního monzunu, a tak na jihu Ománu od konce června do září prší. Toto období se nazývá charíf. Vše se zazelená a místní si užívají chladivé mlhy a mrholení. Pro domácí turisty i návštěvníky z okolních zemí Blízkého východu je déšť a procházka zamlženou krajinou životním zážitkem. Díky srážkám tu letní teploty klesají až na příjemných 25 °C. Kontrast s rozpáleným pouštním klimatem zbytku Ománu je jen těžko uvěřitelný.
Pohoří al-Hadžar na severu Ománu dosahuje výšek 3000 m n. m. Vápencová náhorní plošina padá směrem k moři strmým zlomem s převýšením přes 1000 m. Výhledy dolů jsou fascinující, překvapují nás tu dramatické tvary okolních hor i malé vesnice krčící se v údolích. Pouštní horská krajina je inspirující rozmanitostí svých tvarů. Na rozdíl od poměrů, které známe od nás, zde se stoupající nadmořskou výškou přibývá stromů a jejich velikost roste. Je to dáno nižší teplotou a tvorbou mlh, které jsou zdrojem alespoň minimální vláhy potřebné pro růst stromů. Ty mají vesměs podobu bizarních přerostlých bonsají. A tak cestou na nejvyšší vrchol Ománu, Džabal aš-Šám neboli Sluneční horu (3009 m n. m.), procházíme porostem několikametrových pokroucených zeravů. Pohled do hlubin nedalekého arabského „Velkého kaňonu“ neboli vádí Ghúl vyvolává nelítostné závratě. Jeden krok před vámi se otevírá tisícimetrová propast. V horách tu bylo již dokonce vyznačeno i několik zajímavých turistických tras kopírujících staré obchodní stezky spojující jednotlivé vesnice či údolí na opačných stranách pohoří. Když se ale jinak velmi přátelským Ománcům snažíme vysvětlit, že opravdu chceme dobrovolně chodit pěšky, narážíme na nepochopení. „Vy tady chcete chodit po horách pěšky? Alláh s vámi!“ loučí se s námi. Stanování je zde bez problémů jak v horách, tak i na plážích. Pěší turistiku v horách komplikuje pouze absence pitné vody, hlavně při některém z dvoudenních přechodů hor. Pět litrů na osobu a dva dny se ukázalo jako nedostačující minimum. Pokračováním pohoří al-Hadžar už částečně pokleslým do moře je rozeklaný poloostrov Musandam, jehož nejvyšší vrchol Džabal Harim dosahuje výšky 2087 m n. m. Turistům je však nepřístupný…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Omán