Palác na Damu

Původně to byla radnice, která ale už od samého počátku jako by měla vyšší ambice. Začala se stavět hned s koncem třicetileté války v roce 1648. Ještě před jejím dokončením nechal básník Thomas Asselijn v roce 1654 v jedné své básni vznášet nad Amsterdamem bohyni moudrosti Athénu a divit se, jaké že to zázračné dílo ční na Damu k nebesům a podobá se královskému paláci. Byl to rovněž on, kdo poprvé přidal stavbu k sedmi divům světa. A prostřednictvím Athény dobře předpověděl její budoucnost. Když Napoleon Bonaparte vyhlásil Holandské království a učinil v něm panovníkem svého bratra Ludvíka, vybral si novopečený král navzdory všemožnému zrazování právě tuto budovu za svou amsterdamskou rezidenci. A tak se narychlo, během jednoho měsíce, měnila radnice na palác. O dva roky později už po Ludvíkovi nebylo ve městě ani vidu, palác ale stál dál. Napoleon připojil Nizozemsko ke svému císařství, z Amsterdamu se stalo po Paříži a Římu jeho třetí nejvýznamnější město a z paláce na Damu přímo dekretem „císařský palác“. Ani tahle vláda, během níž navštívil císař Amsterdam jedinkrát, zato ale dával v měšťanském sále bál, neměla dlouhého trvání. Nakonec po různých peripetiích 19. stol. prodalo město v roce 1935 palác za 10 milionů guldenů státu, který ho dal dlouhodobě k dispozici královské rodině. Tato situace trvá vlastně dodnes, ale s tím, že od roku 1979 je palác přístupný veřejnosti, pokud ho zrovna královská rodina nepotřebuje k přijetí státní návštěvy, svatbě, sympoziu, udílení cen či jiné události.
O stavbě nové radnice, jež by vyhovovala potřebám rychle se rozrůstajícího města a zároveň odrážela jeho bohatství, moc a ambice, bylo rozhodnuto již v roce 1639. S koncem třicetileté války mělo město k dispozici daleko více peněz, a tak vybralo nejdražší a nejprestižnější plán navrhující budovu o rozměrech 79 × 43 m, který vytvořil známý malíř a architekt Jacob van Campen, jeden z nejvýznamnějších představitelů nizozemského klasicismu. Znal díla Palladiova i Scamozziho stejně jako myšlenky a principy římského architekta Vitruvia a tehdy velmi vlivnou knihu Iconologia italského učence Cesareho Ripy. Van Campen pojal své opus magnum jako obraz celého světa, ba vesmíru, jako odraz božského stvoření, odraz všehomíra v mikrokosmu člověka. Nenavrhl pouze stavbu samotnou, ale promyslel i všechny detaily její výzdoby naplněné symbolikou. Architektura, sochařství a malířství se tu spojily v jediný a jedinečný celek s harmonií a symetrií jako určujícími principy…

Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa č. 12/2016