Hora Sion - časopis Země světa - monotematické vydání věnované Jeruzalému

Památný Sion

„U řek babylonských, tam jsme sedávali s pláčem ve vzpomínkách na Sion.“ (Ž 137, 1) Hora Sion

Kdo by neznal toto vyznání stesku po ztracené domovině, ztvárněné Giuseppem Verdim v opeře Nabucco i Antonínem Dvořákem v Biblických písních, a dokonce i v rytmicky podmanivém podání skupiny Boney M na konci 70. let minulého století? „By the rivers of Babylon, there we sat down ye-eah we wept, when we remembered Zion…“, burácel na diskotékách starozákonní text v doslovném překladu.

Žalm připomíná „babylonské zajetí“ Židů v 6. stol. př. n. l. a samo slovo Sion, hebrejsky Cion, mělo tehdy více významů. Za „Sionské“ bývali označováni sami Židé a jim samým v době babylonského zajetí jméno Sion zastupovalo Jeruzalém a ztracenou vlast. Zprvu asi patřilo jebúsejské pevnosti východně od hradeb dnešního Jeruzaléma, kterou roku 997 př. n. l. dobyl král David a na jejím místě založil své sídelní město. Občas býval se Sionem ztotožňován i posvátný okrsek na pahorku Moria (pozdější Chrámové hoře), ale nakonec se pojmenování ustálilo na nevelké výšině před stejnojmennou branou na jihozápadní straně Starého města: Har Cion.

Během staletí se „hora Sion“ stala místem několikerého kultu, a to jak v duchu židovské tradice, tak v duchu křesťanství a posléze také islámu. Chronologicky vzato, poprvé se stal Sion předmětem úcty v souvislosti s hrobem krále Davida, tedy už po roce 973 př. n. l. Hrob je dodnes hojně navštěvován jak turisty, tak příslušníky všech tří náboženství. To, co dnes lze spatřit v podzemí domu, který byl později na místě postaven, v místnůstce s odděleným prostorem pro mužské a ženské návštěvníky, je však pouze kamenný náhrobek pokrytý bohatě vyšívaným příkrovem.  Kde skutečně leží Davidovy ostatky, není známo.

Ale to není vše. Zmíněný dům, dnes součást složitější dispozice se dvěma dvory a vyhlídkovou terasou, je spojen ještě s dalšími událostmi. Hned vedle místnosti s Davidovým náhrobkem je místnost, kde podle Janova evangelia měl Kristus po poslední večeři na znamení pokory umýt nohy svým učedníkům (J 13, 4 a násl.), ale později byla změněna na synagogu. A v horním patře stejného domu, v místnosti „prostřené a připravené“ (Mk 14, 15), se měla odehrát událost ještě významnější: V místnosti po celá staletí označované jako coenaculum (večeřadlo) měla proběhnout poslední večeře a tamtéž, o sedm týdnů později, byli apoštolové obdařeni sesláním Ducha svatého. Dnes je to dvojlodní interiér, za křižácké vlády sklenutý gotickými žebrovými klenbami, ale přítomnost mihrabu i štíhlý minaret nad domem ukazují, že v arabském období zde byla muslimská modlitebna.

Přes mimořádný kultovní a historický význam je však uvedený komplex popelkou oproti mohutnému chrámu ze světle okrového kamene, vypínajícímu se v jeho blízkosti a tvořícímu dnes pohledovou dominantu celého pahorku: to je chrám Zesnutí Panny Marie (Dormitio), součást stejnojmenného benediktinského kláštera, postavený na prahu 20. stol. nad místem skonu Bohorodičky.

Mohli bychom napsat „údajným místem skonu“, což by lépe odráželo tápání nad jeho lokalizací; ostatně podobně je tomu s určením Mariina rodiště, o němž se zmiňujeme v následujícím článku o kostele sv. Anny. Starší římský dům na tomto místě byl jako místo Mariiny smrti uctíván už ve starokřesťanské době a za byzantské správy nad ním byla na počátku 5. stol. vybudována obrovská pětilodní bazilika Aja Sion (svatý Sion). V ní prý zbožní poutníci mohli spatřit m. sloup, k němuž byl přivázán bičovaný Kristus, i kameny, jimiž ukamenovali sv. Štěpána. Ostatně i jeho ostatky byly tehdy uloženy v chrámu. To vše ale zaniklo při dobytí Jeruzaléma perským králem Chosrauem II. v roce 614. Křižáky provedená novostavba z roku 1000 nepřežila další zničení muslimy v roce 1219 a na další obnovu chrám čekal téměř 700 let…

Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa č. 2/2022

Hora Sion