Poklady Nového muzea

Malá temná místnost na konci chodby. Uprostřed skleněná vitrína, v níž září zlatý klobouk. Předmět z tepaného zlatého plechu se složitým ornamentálním zdobením o výšce 745 mm a hmotnosti 490 g byl podle názoru německých odborníků opravdu ceremoniální pokrývkou hlavy, ačkoliv se v minulosti objevovaly i názory jiné, včetně spekulací o mimozemském původu těchto památek. Známé jsou dnes čtyři, všechny stejného tvaru a s obdobnou výzdobou, lišící se velikostí (nejmenší klobouk ze Schifferstadtu je vysoký pouze 296 mm, nejvyšší z Ezelsdorfu 880 mm) a zachovalostí (kloboukům z Ezelsdorfu a Avantonu chybí krempa). Dva z nich byly nalezeny v jižním Německu, jeden ve středozápadní Francii. U berlínského klobouku není místo nálezu známo. Objevil se totiž bez bližších podrobností ve starožitnictví, odkud ho muzeum v roce 1996 zakoupilo. Všechny klobouky pocházejí z pozdní doby bronzové, ten berlínský konkrétně z období 1000–800 př. n. l.
Předpokládá se, že zlatý klobouk byl součástí obřadního kostýmu. Nenosil se zřejmě přímo na hlavě, ale původně v něm asi byla jakási vložka z nějakého organického materiálu, např. kůže. Ve výzdobě klobouku je skryt systém umožňující kalendářní počítání, dokonce snad i stanovení tzv. Metonova cyklu (cyklus 19 let, po nichž se znovu sejde sluneční a měsíční rok; tradičně se má za to, že ho zavedl řecký astronom Meton Aténský někdy kolem roku 432 př. n. l., tj. minimálně 500 let po vzniku zlatých klobouků). Proto se vědci domnívají, že klobouky používali kněží slunečního kultu, který byl v tehdejší Evropě rozšířen…

Shopping Cart