Španělsko – Poutní cesty do Santiaga de Compostela

Poutní cesty do Santiaga de Compostela
Je dopoledne a ve svatojakubské katedrále v Santiagu de Compostela se vše připravuje na polední mši pro poutníky. Postupně jich přibývá, a jak procházejí katedrálou, je slyšet jen jakási nesrozumitelná změť jazyků. Portugalština, italština, japonština, angličtina, francouzština, samozřejmě španělština, ale i mnoho dalších. Poutníci ze všech koutů světa. Kolik jazyků, tolik cest. I když cíl je jeden, cesta k hrobu sv. Jakuba jediná není.

Za tu hlavní, která také až do roku 2015 byla jako jediná zapsána na seznamu Světového dědictví UNESCO, se považuje Francouzská cesta, Camino Francés. Začíná na území Francie čtyřmi větvemi, které vstupují na španělské území buď v Aragonii průsmykem Somport, nebo v Navaře mezi francouzskou obcí Saint-Jean-Pied-de-Port a jejím španělským protějškem Roncesvalles. V navarrské obci Puente la Reina se aragonská i navarrská větev spojují a odtud pokračuje již jediná Francouzská cesta. Kromě náboženského charakteru byl jejím hlavním přínosem aspekt ekonomický. Po ní přicházeli do severního Španělska osvobozeného od muslimů noví osadníci, a to především z Francie. Ačkoliv ne všichni Frankové, jak se obecně novým přistěhovalcům říkalo, byli to oni, kdo zakládali podél cesty osady, zájezdní hostince, manufaktury a řemeslné dílny. Odtud název cesta Franků neboli Francouzská cesta. Ne nadarmo se i hlavní třída v Santiago de Compostela jmenuje Rúa del Franco.

Když se sláva této cesty rozšířila po tehdejším křesťanském světě, začali k hrobu sv. Jakuba přicházet poutníci ze všech světových stran. A tak postupně vznikla cesta portugalská Camino Portugués, cesta pro anglické poutníky, kteří se vyloďovali v La Coruñi, Camino Inglés, nebo i cesty podél severního atlantského pobřeží jako Camino del Norte či nejstarší známá poutní trasa Camino Primitivo z Ovieda. Tyto severní cesty jsou natolik významné, že jsou od roku 2015 také součástí Světového dědictví UNESCO.

Dnes je cest nespočet, ale jedno mají společné. Vedou k hrobu sv. Jakuba v Santiagu de Compostela. A proto je můžeme všechny zjednodušeně označit jako „svatojakubské“.

Hvězdy nad Compostelou
Podle pověsti to byl poustevník Pelayo, který v roce 813 běžel sdělit biskupovi Teodomirovi, že viděl podivnou hvězdnou záři nad lesem v blízkosti městečka Iria Flavia, dnešního Padrónu. A na Campus Stellae neboli Hvězdném poli, kam sv. Jakuba odnesli andělé, byl pak objeven náhrobek s jeho údajnými ostatky. V místě nálezu nechal asturský král Alfonso II. vystavět první kostel a benediktinský klášter. Rázem se toto místo stalo magnetem pro poutníky z celé Evropy. Alfonso II. potřeboval sjednocující element v boji proti Maurům a neváhal přeměnit apoštola v symbol boje proti islámu. Jakub Starší byl jedním z 12 apoštolů a jeho bratrem byl Jan Evangelista. Bratři hromu, jak je nazýval Ježíš, kázali v různých částech světa. Podle tradice to byl právě Jakub Starší, který těsně před svojí smrtí kázal na území dnešního Španělska. Byl to také on, komu se zjevila v Zaragoze Panna Marie na sloupu neboli Virgen María del Pilar, uctívaná jako patronka celého hispánského světa. Sv. Jakub zemřel mučednickou smrtí, byl sťat někdy kolem roku 41 v Jeruzalémě, a jeho ostatky pak byly v roce 550 tajně převezeny do kláštera v Raithu (dnešní El Tor) na Sinaji. Odtud se o století později dostaly do Zaragozy a po invazi muslimů do Galicie.

V Santiagu de Compostela, hned u katedrály, bylo nedávno otevřeno velmi krásné Muzeum poutnictví a Santiaga (Museo de las Peregrinaciones y de Santiago). Kromě mnoha jiných zajímavostí je zde vyobrazena legenda, která přenesení ostatků vysvětluje zcela jinak. Podle ní se tělesná schránka sv. Jakuba dostala do Galicie poté, co jeho dva žáci tělo apoštola naložili na malou loďku a jakýmsi zázrakem dopluli až k břehům galicijským. To se odehrálo někdy kolem roku 44. Aby však mohli tělo sv. Jakuba náležitě pochovat, museli překonat řadu nástrah, které jim připravila pohanská královna Lupa. Pochopitelně se s jejími podlými léčkami dokázali vyrovnat víc než dobře a nakonec ji přesvědčili, aby se nechala pokřtít.

Chceme-li pochopit, jaký význam sehrálo objevení hrobu sv. Jakuba, musíme si uvědomit, jakým nebezpečím tehdejší Hispánie čelila. Na jedné straně příchod muslimů, který pro mnohé představoval blížící se konec světa a Poslední soud. Na druhé straně Frankové, kteří se již léta snažili zmocnit Hispánie, a v neposlední řadě Řím, kterému se nelíbila samostatnost nového Asturského království, odkud vyšel popud k rekonquistě. Právě proto uctívání hrobu tolik podporovali panovníci severošpanělských království, ať to byla Asturie, Galicie, León, Kastilie nebo Navarra.

Cesta vedoucí ke hvězdám
Historie a rozkvět Svatojakubské cesty vždy závisely na momentálním politickém dění. Proto trvalo až do 11. stol., než se nastartoval její skutečný rozvoj. Rozhodující byly dva faktory: ekonomický vzestup, který požívala celá Evropa, a hlavně zklidnění situace ve Španělsku, neboť roku 1039 byl poražen córdobský chalífát a rozpadl se na malá, méně silná království taifas. V Navaře král Sancho III. v první polovině 11. stol. zaručil významná práva všem poutníkům a v oblasti leonsko-kastilské se král Alfonso VI. v druhé polovině téhož století zasloužil o vytyčení trasy, na které byla každých 30 km založena osada. Kromě toho šel ekonomický rozkvět ruku v ruce s působením mnichů z Cluny, kteří používali cestu jako nástroj k obnovení církevní nezávislosti a zavedení gregoriánských reforem. Králové i církev, obě tehdejší hlavní vládnoucí síly, měli společný zájem – využít původní římské cesty, opravit je, postavit mosty a stanovit práva pro ty, kdož se chtěli kolem cest usadit a obchodovat. Neváhali v případě potřeby cestu posunout a přizpůsobit, aby byla blíže k hlavním osadám nebo jimi procházela. V první polovině 12. stol. už měla Svatojakubská cesta tu podobu, kterou známe dnes, včetně stanovení hlavních pěších etap. Ty jsou popsány v knize Liber peregrinationis, tvořící součást Kalixtinského kodexu. Byla vydána někdy kolem roku 1160 a sepsal ji francouzský mnich Aymeric Picaud. Dnes je tento unikátní průvodce k vidění v katedrálním muzeu v Santiagu de Compostela.

Poutníci přicházejí
Putování k hrobu sv. Jakuba bylo ve středověku jedním z mála důvodů, aby se člověk vydal na cesty. Podniknout pouť znamenalo odpoutat se od pozemských statků, napodobit Krista tím, že se člověk vydal na cestu v pokoře. Středověcí poutníci nastupovali svou dlouhou cestu jako pokání, aby si zaopatřili duševní blaho nebo splnili slib daný například po překonání nemoci. Nebo aby si odpykali trest, popřípadě i za někoho jiného, třeba rodiče za syna, který spáchal těžký zločin a byl uvržen do žaláře. Existovali dokonce placení poutníci, kteří za úplatu vykonali pouť místo někoho. Do Santiaga přicházelo v 13. stol. prý až 200 000 poutníků ročně. To je neuvěřitelné číslo, zvláště při porovnání se současnými statistikami. V roce 2018 došlo do Santiaga 327 378 poutníků, z toho 93,5 % pěšky a zbytek na kole nebo na koni.

Již od roku 1123 platilo, že okrást poutníka mohlo znamenat vyobcování z církve. Taková ochrana byla nutná, protože na cestě číhala řada nebezpečí. Kromě lapků to byly válečné konflikty, jazyková bariéra, falešní poutníci, kteří okrádali, nemoci, kořistní hospodští či divá zvěř. Poutníci si nebyli jistí, že se z cesty vrátí, a tak než se vypravili, většinou sepsali závěť. Přípravě a vybavení věnovali velkou pozornost. Nesli s sebou nejen plášť, hůl, která jim sloužila k chůzi i k obraně, tykev na vodu či víno, brašnu a klobouk, ale hlavně peníze, doporučující dopisy a také zboží, které na cestě postupně rozprodávali, protože si museli platit jídlo a nocleh. Chodili častěji ve skupinkách, aby se lépe ubránili a vzájemně si mohli pomáhat. Od 11. stol. vznikaly při klášterech nemocnice, které poskytovaly nocleh a často také zajišťovaly pohřeb. Jídlo se podávalo jen ve velkých městech jako například v Burgosu, kde se podle historických pramenů vydávalo až 200 porcí jídla za den. Poutník se těšil různým právům. Musel být například pohřben v tom nejlepším oděvu, který s sebou měl. Pokud umřel v hostinci a ještě nezaplatil, jeho majetek měl připadnout ostatním poutníkům, kteří se s ním na cestu vydali. Jedině pokud nikoho neměl, mohl si hostinský jeho majetek přivlastnit. Ochranu poutníků zajišťovaly různé rytířské řády, zejména templáři a řád sv. Jakuba.

Brána odpuštění
Jednou za čas, když svátek Jakuba 25. července připadne na neděli, otevře se zadní brána katedrály sv. Jakuba v Santiagu de Compostela, aby všem, kdož prosí, bylo odpuštěno. Tuto úplnou milost zavedl poprvé roku 1122 papež Kalixtus II., který sám k hrobu sv. Jakuba putoval. Už o dva roky dříve povýšil biskupství v Santiagu de Compostela na arcibiskupství a prvního arcibiskupa Diega Gelmíreze jmenoval papežským legátem. Od toho byl již jen krůček ke stavbě katedrály. Rok, v němž připadne 25. červenec na neděli, se slaví v Santiagu jako Svatý. Tradici zahájenou roku 1122 potvrdil v roce 1179 papež Alexandr III. bulou Regis aeterni navěky. Kompostelských Svatých roků bylo již 119, příští, v pořadí 120., připadá na rok 2021.

Po letech rozkvětu dolehla na Svatojakubskou cestu staletí úpadku a zapomnění. Evropa i Španělsko řešily jiné problémy jako papežské schizma, dokončení rekonquisty, hladomory a morové rány. Negativní vliv měla také reformace a náboženské války. Dokonce i ostatky sv. Jakuba musely být ukryty na neznámém místě, aby se jich nezmocnili angličtí piráti vedení Francisem Drakem. Nalezeny byly až při rekonstrukci katedrály v roce 1879. Vzkříšení se Svatojakubská cesta dočkala teprve v roce 1993, jednom z kompostelských Svatých roků, kdy se galicijská autonomní vláda v souvislosti s ním rozhodla vystavět ubytovny, obnovit cestu a otevřít ji nejen pro poutníky jdoucí do Santiaga z náboženských pohnutek, ale také pro milovníky architektury, gastronomie a přírody.

Poutní cesty do Santiaga de Compostela