Regina viarum

A je jím dodnes, donedávna skoro v popsaném duchu – i já cestu kdysi absolvoval ještě bez dopravních omezení, s obvyklými dopravními značkami… a tu a tam po původním, přes 2000 let starém povrchu vozovky.
Silnice, mosty a další dopravní stavby Římané budovali všude, kam sahala jejich moc, a dosáhli v tom časem takového mistrovství, že jejich zkušenosti byly po technické stránce směrodatné až do novověku. K prvnímu velkému rozmachu tohoto oboru přitom došlo už v období republiky, zhruba ve 3.–1. stol. př. n. l. Do tohoto období spadá třeba Via Flaminia, od roku 220 př. n. l. spojující Řím s dnešním Rimini, nebo Via Tiburtina do Tivoli a Pescary z doby kolem roku 286 př. n. l. Dodnes žijí i jejich dávná jména – sotvakterý italský řidič by rychlostní silnici SS-1 vedoucí podél Tyrhénského moře k severozápadu nazval jinak než Via Aurelia.
Via Appia, podle římského básníka Statia regina viarum, královna silnic, byla vybudována na sklonku 4. stol. př. n. l. z iniciativy (a snad i na náklady) Appia Claudia Caeca, jednoho ze dvou tehdy úřadujících censorů (nejvyšších úředníků státní správy). Nejstarší římská silnice spojovala město s Capuou a posléze byla prodloužena až do strategicky významného přístavu Brundisia, dnešního Brindisi. Na rozdíl od jiných cest neprošla žádnými velkými změnami – Pontinská nížina, kterou procházela, se ve středověku proměnila v rozsáhlé, malárií prostoupené bažiny (vysušené až ve 20. stol.) a silnici vedoucí opuštěnou krajinou už nebyl důvod udržovat. Ba co více, už koncem 18. stol. ji nahradila Via Appia Nuova vyhýbající se močálům a Via Appia Antiqua, jak se ztichlé silnici vroubené piniemi a rozvalinami antických staveb začalo říkat, se stala rájem snílků, básníků a malířů romantického období…

Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa č. 10/2016