Rodící se krajina

Ležící Eiffelovka

V Dolní Lužici, oblasti na pomezí dnešních spolkových zemí Braniborska a Saska, se začalo hnědé uhlí těžit už v polovině 19. stol. Povrchové doly zásadním způsobem změnily vzhled krajiny, která po ukončení těžby musí projít náročným procesem rekultivace. Již od 30. let 20. stol. zde jela těžba naplno a v dobách NDR se zavíraly pouze ty doly, kde už nebylo co těžit. Po sjednocení Německa se ale v první polovině 90. let situace zásadně změnila. O hnědé uhlí byl čím dál menší zájem a doly se začaly hromadně zavírat důvodů ekonomických – z původních 17 jich dnes funguje pouhých pět. Tím se otevřela cesta k tvorbě největší umělé vodní krajiny v Evropě, která dohromady čítá 23 jezer.
Místem, v němž se symbolicky spojují minulost a budoucnost této oblasti, je na jejím západním okraji Besucherbergwerk F60, doslova „Návštěvnický důl F60“. Žádný opuštěný, natož fungující důl tu už vidět není, protože ho postupně stále více zaplavuje voda už skoro úplně napuštěného jezera Bergheide See. Na jeho břehu ale nepřehlédnutelně stojí skrývkový most se sériovým označením F60. Jde o poslední z pěti exemplářů tohoto typu vyráběného od roku 1969, který se montoval v letech 1989–1991, aby pak byl v provozu asi 400 m od svého dnešního stanoviště sotva půldruhého roku od února 1991 do června 1992. Zatímco jeho čtyři starší bratři jsou stále v provozu, benjamínek dnes slouží jako technická památka, kterou si návštěvníci v ochranných přilbách mohou celou projít a doslova osahat. Poslouchají při tom výklad z audioprůvodce, který je k dispozici i v češtině…

Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa č. 12/2015