Rybaření na Islandu - Přístav Húsavík

Podmořské bohatství

Každou první neděli v červnu slaví Island jeden ze svých jedenácti státních svátků – Den rybářů. Lidé navštěvují přístavy, pojídají rybí speciality a poslouchají staré námořnické popěvky. Vstupují na paluby velkých traulerů i malých rybářských lodí, aby se dozvěděli něco o náročné práci lidí, kterým celá země vděčí za podstatnou část své prosperity.

 Od roku 1975, kdy Island rozšířil své výsostné vody na dvěstěmílové pásmo, se jeho rybí loviště rozkládají na ploše 758 000 km2, což je sedminásobek rozlohy samotného ostrova. Mořské produkty tvoří kolem 40 % exportovaného zboží a přinášejí do nevelké islandské ekonomiky přes 1,8 miliard euro ročně. Islandská rybářská flotila čítá v současnosti 1561 lodí, z toho 46 velkých traulerů. Rybolovný průmysl včetně zpracování úlovků zaměstnává 5,3 % práceschopného obyvatelstva. S další obchodní návazností pak na bohatství z moře závisí asi pětina všech pracujících. Nutno ovšem dodat, že na lodích a hlavně ve zpracovatelském průmyslu působí velké množství cizinců a jen poměrně malý počet rodilých Islanďanů. A to přesto, že platy na rybářských lodích převyšují mzdy středního managementu z kanceláří na pevnině a bezpečnost práce je extrémně vysoká. Zdá se, že potomci starých Vikingů za poslední léta trochu zpohodlněli. Tytam jsou doby, kdy byl Island odkázán na notně opotřebované lodě, které si své nejlepší roky odsloužily pod dánskou vlajkou, a povolání rybáře bylo velmi rizikové. Dnes patří islandská flotila k nejmodernějším na světě.

Skladba islandského podmořského bohatství je pestrá. Více než třetinu všech ulovených ryb tvoří tresky obecné, výrazně jsou zastoupeny i další treskovité ryby (treska tmavá, treska skvrnitá či mník mořský). Významní jsou také okouníci a platýsové. Sortiment pak doplňují plody moře jako krevetky, kalmarové, humři nebo různé druhy mušlí. Důležitý je i faremní chov lososů v místních fjordech. Díky izolaci od Evropy se tu nevyskytují některé rybí choroby, které devalvují lososí maso na kontinentě, a proto se islandští faremní lososi považují za jedny z nejzdravějších na trhu.

Rybaření na Islandu - sušení sleďů
Sušení sleďů je tradiční a stále užívanou úpravou

Oblíbeným lovným druhem jsou také drobní huňáčci, které známe z českých supermarketů jako zdroj nepravého kaviáru. Ti v posledním půlstoletí částečně nahradili úbytek sleďů. Sledi se sice opět loví ve významném množství, ale zdaleka ne takovém jako dřív. Sleď obecný stál u zrodu islandského rybářství, pak se však stal obětí nadměrného rybolovu.

Sledi jsou tradičním pokrmem v celé západní i severní Evropě. Na Islandu původně nepatřili k nejžádanějším rybám a sloužili často jako návnada na tresky. Na konci 19. stol. se však situace změnila. Po pádu dánského obchodního monopolu se v islandských vodách objevili norští rybáři. Po sledích, kteří se tu vyskytovali v obřích hejnech, byla v Evropě veliká poptávka. Mnozí lidé z farem opouštěli hospodářství a nechávali se najmout na lov a zpracování sleďů. Z ospalých vesnic na severu Islandu se stala pulsující centra rybářského byznysu. Mezi Grónskem, Islandem a Norskem existovaly tři obrovské populace sleďů, které se mírně lišily ve svých migračních zvycích, a umožňovaly tak lov v islandských vodách téměř po celou rybářskou sezonu. Většina úlovků se solila, nakládala do sudů a vyvážela do Evropy. Slanečci tehdy tvořili 25–40 % islandského vývozu. Z ryb, které neskončily v dřevěných bečkách, se vyrobil rybí olej a moučka.

Islanďané nechtěli zůstat za norskými rybáři pozadu a už v roce 1916 jejich produkce předehnala norské společnosti. Hlavním centrem mezi „herinkovými městy“ se stal Siglufjörður. Z původně nevýrazné rybářské osady se stalo město o třech tisících obyvatelích přezdívané „Klondike Atlantiku“, o sledích se začalo hovořit jako o „stříbru z moře“. S poválečným příchodem investic z Marshallova plánu se rybářská flotila zmodernizovala a začala využívat válečné vynálezy, např. echolot k vyhledávání rybích hejn. Úlovky sleďů se ještě znásobily a v polovině 60. let překročily půl milionu tun ročně. Konec „herinkového boomu“ však přišel rychle a nečekaně. V letech 1968 a 1969 se úlovky dramaticky propadly na zlomek původního množství. Vybudovaná sleďová infrastruktura osiřela stejně rychle jako „herinková města“…

Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Island

 

Islandské ryby

Shopping Cart