Berlín se na seznamu Světového dědictví UNESCO objevuje celkem třikrát. Jeho podíl na památce „Paláce a parky Postupimi a Berlína“ je však minimální, skutečně berlínské jsou dvě zapsané památky. Zatímco o Muzejním ostrově či některém jeho muzeu slyšel někdy snad každý, druhá berlínská položka na seznamu asi leckoho překvapí – jsou jí modernistická sídliště.

Po první světové válce se v Berlíně sešla celá řada faktorů, jež společně vedly ke vzniku nově koncipovaných obytných celků. Už bouřlivý průmyslový rozvoj v 2. pol. 19. stol. s sebou přinesl značný nárůst obyvatelstva. Zatímco v roce 1850 měl Berlín něco málo přes 400 000 obyvatel, v roce 1905 dosáhl poprvé dvou milionů. Tento počet vydržel bez větších změn do konce 1. sv. války, ale když vznikl v roce 1920 připojením řady okolních obcí Velký Berlín, náhle se téměř zdvojnásobil – s 3,9 mil. obyvatel byl tehdy Berlín po New Yorku a Londýnu třetím nejlidnatějším městem světa. Výsledkem byl značný nedostatek bytů. Velké množství lidí s nižšími příjmy žilo v přeplněných činžácích ve zcela nevyhovujících podmínkách. Velmi dobře to s celou atmosférou Berlína na sklonku „Zlatých dvacátých“ ukázal loňský televizní seriál Babylon Berlin natočený podle prvního ze série historických detektivních románů současného německého spisovatele Volkera Kutschera.

Po skončení 1. sv. války, pádu německého císařství a vyhlášení republiky následovalo mimořádné kulturní a umělecké vzepětí, sice krátké (do značné míry ho zastavila už světová ekonomická krize v letech 1929/1930 a definitivně nástup národního socialismu k moci v roce 1933), ale o to intenzivnější, které se projevilo i v architektuře. Byla to právě architektura, která společně s urbanistickým rozvojem hrála klíčovou roli v uměleckém a sociálním reformním hnutí, jež charakterizovalo ono nedlouhé období Výmarské republiky. Hned v roce 1918 vznikají vzájemně spolupracující Listopadová skupina (Novembergruppe) a Pracovní rada pro umění (Arbeitsrat für Kunst), mezi jejichž členy najdeme taková jména jako Ludwig Mies van der Rohe, Bruno Taut, Walter Gropius či Otto Bartning. Někteří z architektů sdružených v těchto skupinách vytvořili korespondenční umělecké společenství Skleněný řetěz (Gläserne Kette) a především sdružení Kruh (Der Ring), jehož členové byli stoupenci a podporovateli hnutí Neues Bauen. To se začalo prosazovat v architektuře a urbanismu už před první světovou válkou, po ní se jeho výukovým místem stal Bauhaus a prvním komplexním urbanistickým a sociálním projektem Nový Frankfurt realizovaný v letech 1925–1930 ve Frankfurtu nad Mohanem…