V článku o české architektuře doby Karla IV. jsme se zmínili o osobním zájmu krále na realizacích, jež měly sloužit hlavně reprezentaci království i panovníka samotného. A samozřejmě též naplnění Karlových zbožných představ, oděných do soudobé (často velmi složité) symboliky. Ještě větší pole působnosti než architektura mu však v tom směru nabízely obory jako malířství, ať už nástěnné nebo deskové, případně výzdoba bohatě vypravených knih, anebo sochařství – zčásti vázané na Karlovy stavební podniky, ale zčásti už v oboru volné tvorby. Tady do umělecké tvorby dokonce i sám vstupoval, byť jen v roli vzdělaného zadavatele s obdivuhodným rozhledem a jasně formulovanými požadavky.
Jiným vladařům nebývalo něco podobného vlastní, a to napříč generacemi. Janu Lucemburskému mohly i ty největší skvosty, na něž dosáhl, posloužit nanejvýš k financování jeho válečných dobrodružství – sám Karel později napsal, jak jeho otec malo spiritu ductus et quasi tyrannus, veden zlým duchem a skoro jak tyran, neváhal zašantročit stříbrné sochy z náhrobku sv. Václava, nemluvě o bezprecedentním zpronevěření dědičné královské koruny. A Václav IV., jak se zdá, z otcovy velkorysosti mnoho nezdědil a uzavíral se spíš v soukromí vlastního světa. I za něho pokračovala řada otcem započatých děl, ale sotva už s takovou mírou vladařova zájmu jako v Karlově době.
O povaze českého sochařství před Karlovým příchodem do Čech se můžeme jenom dohadovat. Obrazoborecký fanatismus husitské doby způsobil takové škody na kulturních památkách, že z bohaté umělecké tvorby 14. stol., tu a tam zmiňované i v dobových pramenech, dnes shledáváme jen drobné zlomky. Jedním z prvních úkolů, jimiž mladý kralevic pověřil blíže neznámé umělce, zřejmě cizí kovolitce, bylo zhotovení oněch stříbrných soch pro náhrobek sv. Václava, jichž se jeho otec pak zmocnil ve prospěch svých válečných dobrodružství; o jejich počtu a vzhledu však nevíme nic…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa č. 3/2016