Studium na rovníku

Český advokát a podnikatel Rudolf Cicvárek, žijící v první polovině minulého století v jihovýchodní Asii, roku 1927 napsal: „Město Samarinda jest nepatrné, asi o 6-7000 obyvatelích.“ Dnešní Samarinda je úplně jiná. Kvůli těžbě uhlí a ropy proudí do oblasti peníze a také spousta nových pracovníků, především z Jávy. Počet obyvatel Samarindy stoupl na více než 850 000 a z malého zapadlého městečka se stala velká aglomerace.
Právě do této rušné oázy v srdci bornejské džungle, s nepřeberným množstvím krámků, pouličních stánků a pojízdných občerstvení kolem ulic, po kterých duní zdánlivě nekončící proud motocyklů, zavál mě a mého kamaráda Honzu na celý rok indonéský studijní program Darmasiswa. Samarinda neoplývá mimořádnou krásou a na stránkách průvodců ji najdete zmíněnu pouze coby přestupní stanici pro cesty do vnitrozemí. Vyjma honosné mešity není ve městě skoro nic k vidění, ale přesto jsme tam našli něco, o čem psali někteří cestovatelé již před sto lety. Zatímco ve spoustě románů se popis Dajaků omezuje pouze na jejich exotický zvyk utínat hlavy svým nepřátelům a zhotovovat z nich fetiše na ochranu vesnice, pečlivější cestovatelé si však u tohoto etnika všimli překvapivých vlastností. Dajaci jsou totiž velmi srdeční a pozorní hostitelé a každý, kdo zavítá do jejich domova, se cítí, jako by seděl v rodinném kruhu mezi svými blízkými. A právě původní obyvatelé se na rozdíl od města samotného téměř vůbec nezměnili. Při setkání s Dajaky má člověk pocit, že nějakým záhadným způsobem narazil na ty samé, o kterých kdysi psali cestovatelé. Lov lebek je již minulostí (byť se někdy ani samotní Dajaci nemohou shodnout na tom, kdy se s kontroverzní tradicí přestalo), ale srdečnost z dajacké povahy nezmizela…

Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa č. 3/2017

Další informace o Indonésii a dalších zemích jihovýchodní Asie najdete na ASEAN.CZ

Shopping Cart