Svět modrobílých kachlíků

Azulejos ale vůbec nejsou portugalským vynálezem, ba ani evropským. Kdo by podle jména hádal na jejich východní původ, neprohloupil by. Arabové slovem azʼlij označovali původně „malé leštěné kameny“, z nichž byly vyskládány byzantské mozaiky. Když někdy v 13. stol. přivezli maurští obchodníci na Pyrenejský poloostrov nevelké malované dlaždičky, rychle tam vzniklo z jejich označení azzelij či al zuleycha slovo azulejo, v psané podobě stejné v dnešní španělštině i portugalštině, leč lišící se výslovností. Spekuluje se i o tom, že na pojmenování se podílelo také slovo azul („modrý“), v obou jazycích rovněž stejné, jež pro změnu pochází z perského označení pro lapis lazuli. V této souvislosti je ale třeba připomenout, že azulejos nemusí být zdaleka jen modrobílé, byť jsem tuto nejtypičtější a nejrozšířenější barevnou kombinaci zvolil i do názvu článku. K dalším barvám, které se na nich objevují, patří hlavně žlutá, zelená a rezavě červená. Do značné míry to platí právě pro nejstarší kachlíky. Modrobílá kombinace se stala módní až koncem 17. stol., kdy nizozemští obchodníci přivezli do Evropy modrobílé kachlíky a porcelán v těchto barvách z Číny, kde byl modrý dekor na bílém podkladě velmi oblíbený za dynastie Ming.
Lisabon - azulejosPrvními centry výroby malovaných kachlíků na Pyrenejském poloostrově se stala některá místa v dnešním jižním Španělsku (zejména Sevilla), kde byly stále ještě velmi silné muslimské vlivy, byť během 13. stol. ovládli křesťané s výjimkou Granady většinu území někdejšího córdobského chalífátu. Odtud se také dostaly ve 14. stol. první azulejos do Portugalska a především odtud se pak během následujících dvou století do země dovážely. Jenže v roce 1492 padla Granada a sjednocené Španělsko začalo záhy utahovat šrouby. Nejprve se vypořádalo s židy a vzápětí s muslimy. Kdo nekonvertoval ke křesťanství, případně nebyl zabit, musel ze země odejít. Výsledkem bylo, že během 16. stol. stále ubývalo výrobců, kteří by byli schopni uspokojovat portugalské požadavky. A tak se začaly azulejos vyrábět přímo v Portugalsku, přičemž jedním z hlavních center se stal i Lisabon.
Lisabon - azulejosPřevedení výroby do Portugalska s sebou přineslo definitivní posun od převažujících dekorativních motivů ornamentálních a rostlinných (nezapomínejme, že islám zakazuje zobrazování živých bytostí) k figurálním výjevům. Časově koreloval přesun s významnou novinkou – technikou výroby majoliky neboli fajánse, která se tehdy šířila Evropou. Do té doby naráželi výrobci kachlíků na problém slévání různých barev při vypalování, který řešili několika různými způsoby (techniky cuerda-seca či cuenca), jejichž výsledkem bylo, že hotové dlaždice neměly hladký, ale reliéfní povrch. Teď však byla k dispozici technika, při níž se na vypálený kachlík nanesla cínová glazura s lesklým, většinou bílým povrchem, po druhém vypálení se kachlík vyzdobil malbou a dal se do pece potřetí – specifický povrch glazury zajistil, že se barvy neslévaly. Hotové dlaždičky, jejichž rozměr se postupně standardizoval na 14 × 14 cm, byly krásně hladké. A pro azulejos do třetice všeho dobrého: kolem roku 1700 přišlo do Portugalska baroko a propukla už zmíněná móda modré kresby na bílém podkladu. První polovina 18. stol. se tak stala zlatou érou portugalských azulejos, jež dala vzniknout mnoha epickým až monumentálním výjevům. Ukončilo ji zemětřesení v roce 1755. Při následné obnově města bylo potřeba obrovské množství kachlíků, a tak král José I. založil v Lisabonu roku 1767 královskou manufakturu Real Fábrica do Rato, která vyráběla azulejos a další fajáns s tříletou přestávkou za napoleonského vpádu 67 let. Z její produkce je mnohé k vidění na řadě míst dodnes, jenže v manufaktuře vládla sériová výroba, kachlíky se nemalovaly ručně, nýbrž přes šablony, a na výsledcích je to znát.
Lisabon - azulejosS azulejos se setká každý návštěvník Lisabonu, ať chce nebo ne. Nejde jen o figurální výjevy, ale také o fasády mnohých staveb, obytných domů stejně jako veřejných institucí, jež jsou obloženy většinou barevnými kachlíky buď zcela bez dekoru, nebo s nepříliš nápadnými vzory ornamentálními. Toto obkládání fasád převzalo Portugalsko až ve 2. pol. 19. stol. ze své bývalé brazilské kolonie, kde se začalo používat dřív. Umožnila ho průmyslová výroba levných kachlíků vyvinutá ve Velké Británii, při níž se už dekor na dlaždičky nemaloval, ale tisknul. Přes všudypřítomnost azulejos ve veřejném prostoru však stojí za to navštívit cíleně přinejmenším dvě místa.
Lisabon - azulejosPrvním je logicky Museu Nacional do Azulejo, jež sídlí v někdejším klášteře Madre de Deus (Matky Boží), který založila Dona Leonor, vdova po králi Joãovi II., v roce 1509 a prožila v něm velkou část svých posledních let. Muzeum nabízí přesně to, co od něj lze čekat – všestranné informace o azulejos v Portugalsku, doplněné množstvím originálních ukázek od ornamentálních sevillských azulejos z 1. pol. 16. stol. přes vícebarevné náboženské výjevy i lovecké scény ze 17. stol. a modrobílou klasiku zlatého věku až k ukázkám moderních prací současných umělců. K vrcholům celé expozice rozmístěné ve dvou patrech kolem dvou křížových chodeb patří tzv. Velké panorama Lisabonu, které vzniklo na počátku 18. stol., tj. před zemětřesením roku 1755. Přidanou hodnotou je samotný klášter a především klášterní kostel, v jehož barokním interiéru kontrastuje teplá záře pozlaceného dřevěného oltáře (talha dourada) s chladnou modrobílou noblesou azulejos na stěnách chrámové lodi. Podobný kontrast nabízí i někdejší kaple sv. Antonína, obohacená navíc ještě jedním z typických portugalských barokních betlémů. Od návštěvy tohoto muzea by neměla odradit ani jeho poloha východně od centra Lisabonu, dobrou čtvrthodinu pěšky (nebo několik zastávek nepříliš často jezdícím autobusem) od nejbližší stanice metra.
Lisabon - azulejosDaleko příjemnější je procházka nebo vyjížďka historickou tramvají linky 28 ke kostelu a někdejšímu augustiniánskému klášteru São Vicente de Fora, o němž jsme už slyšeli v úvodním článku. Klášter, přístupný dnes jako muzeum, je prý místem, které soustřeďuje největší množství azulejos na světě – kolem 100 000 kachlíků. První dlaždicové obrazy zdobí hned někdejší vstupní síň kláštera. Namaloval je v roce 1710 Manuel dos Santos, jeden z tzv. velkých mistrů zlaté éry azulejos. Několik se námětově vrací do 12. stol. k dobytí Lisabonu křesťany a založení kláštera, další představují některé portugalské krále. Celkem 81 obrazů se světskými náměty od neznámého autora se nachází ve dvou architektonicky velmi střídmých křížových chodbách. Všechny pocházejí rovněž z vrcholného období v 1. pol. 18. stol. Zvláštností je 38 panelů ilustrujících La Fontainovy bajky v samostatné expozici v prvním patře. Ty sice vznikly až koncem 18. stol., ale cestou k nim se na schodišti mohou návštěvníci potěšit pohledem na vůbec nejstarší azulejos v klášteře ještě ze 17. stol. s výjevy zápasících mužů či Európy jedoucí na býku.
Lisabon - azulejosI klášter sv. Vincenta nabízí kromě azulejos ještě něco navíc – krásný interiér sakristie oddělující obě křížové chodby, novou historickou expozici s drobnými pozůstatky starších staveb z 12. a 16. stol., překrásný výhled ze střechy kostela a také panteon posledního portugalského královského rodu Bragança, vybudovaný v roce 1855 v někdejším refektáři. Přesto tu jsou v hlavní roli modrobílé obrazy. Vždyť už polský hrabě a pruský diplomat Athanasius Raczyński, sběratel obrazů a znalec umění, napsal v roce 1846 ve svém díle Les arts en Portugal: „Azulejos jsou částí portugalské fyziognomie.“ Platí to i pro Lisabon.