Svět severoitalských alpských jezer

Nejde ale jen o tři největší jezera. V italské části jižního předhůří Alp se rozlévá ještě několik dalších jezer, která jsou v obrazu zdejší krajiny rovněž zcela zásadními a nezastupitelnými prvky. Ta nezastupitelnost je tu ovšem jaksi zacyklená, protože jak už bylo naznačeno výše, na mimořádném půvabu většiny těchto vodních ploch má velký podíl středomořská vegetace. Její přítomnost je podmíněna mírným podnebím, jež je zase výrazně ovlivněno přítomností jezer. Jižní okraj Alp už sice leží v oblasti vlivu středomořského klimatu, ale velké vodní hmoty tady akumulují teplo a ve svém okolí tepelnou bilanci ještě vylepšují. A tak nejsou vzácností situace, kdy v Pádské nížině mrzne, zatímco u severněji ležících jezer se teploty pohybují nad bodem mrazu.
Všechna severoitalská jezera jsou ledovcového původu, čtveřice těch největších ale přitom vykazuje zajímavější minulost. Jezera Gardské, Komské, Maggiore a Iseo jsou totiž kryptodepresemi, což znamená, že jejich nejhlubší části leží pod dnešní úrovní mořské hladiny. Dlouho se předpokládalo, že stejně jako v případě jiných velkých alpských jezer i tyto jezerní pánve byly vyhloubeny erozní činností ledovců, tento názor však poopravily výzkumy dna Středozemního moře. Vědci zjistili, že koncem miocénu moře několikrát téměř vyschlo, naposledy někdy před šesti miliony let, a to v důsledku přerušení spojení s Atlantikem, podmíněném tektonickými pohyby v oblasti dnešního Gibraltaru. Tehdy se o dva až tři kilometry snížila erozní báze řek, přitékajících k moři z alpské oblasti, a tudíž rapidně vzrostla jejich erozní schopnost. V obnažených strmých svazích mořského bazénu řeky vyhloubily hluboké kaňony a současně prohloubily i svá pevninská koryta, která pak během pleistocenních glaciálů ledovce zčásti zanesly horninovou drtí, zčásti přemodelovaly a přehradily morénami. Důkazem toho, že ře- ky tu ulehčily ledovcům práci, jsou příčné profily zanešených spodních částí jezerních pánví, které mají tvar písmene „V“, typický pro říční údolí.
Břehy severoitalských jezer byly osídleny již v pravěku, jak o tom svědčí – podobně jako v celé širší alpské oblasti – pozůstatky kůlových staveb. Ty nejstarší pocházejí z doby před 8000 lety. Dnes už se nedozvíme, zda jejich obyvatelé oceňovali estetické kvality okolní krajiny, jisté však je, že život v těchto místech byl pro ně hodně výhodný. Dostatek vody usnadňoval pěstování plodin, významným zdrojem obživy byl rybolov, chaty na kůlech poskytovaly ochranu před nepřáteli, před dravou zvěří i před povodněmi…

Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa č. 10/2018

Shopping Cart