Nebýt Temže, Londýn by nikdy v jihovýchodním cípu Anglie nevznikl. Řeka, jejíž celková délka, od pramene poblíž Cirencesteru až k ústí do moře, měří 338 kilometrů, byla vždy důležitou dopravní tepnou. I dnes na její hladině plují kromě četných výletních lodí i nákladní čluny, které po ní ročně přepraví více než padesát milionů tun nákladu. Bez Temže by také nemohl vzniknout londýnský přístav, v 19. století největší a nejdůležitější námořní přístav na světě – a to přesto, že Londýn neleží přímo u moře.
S Temží je rovněž spojen závod univerzitních osmiveslic z Oxfordu a Cambridge, patrně nejstarší, pravidelné sportovní klání v historii. Poprvé se závod uskutečnil 12. března 1829. Jeho trať měří čtyři míle a tři sta sedmdesát čtyři yardů, tedy něco přes šest kilometrů. Obvykle jej veslaři, kteří musejí plout proti proudu, absolvují za dvacet minut. Start je nedaleko mostu v londýnské čtvrti Putney, cíl u Chiswick Bridge.
Temže však dnes není jen dopravní tepnou či místem veslařských závodů. Je také rekreační oblastí. Podél jejích břehů vedou chodníky pro pěší i cyklistické stezky. Pěšky se dá jít od paláce Hampton Court až třeba k Temžským bariérám ve Woolwichi. A přestože řeka protéká jedním z největších měst na světě, není nějakou špinavou stokou, kterou připomínala ještě v polovině minulého století. Díky přísným zákonům na ochranu životního prostředí se do Temže již v roce 1974 vrátili lososi. Rybáři mohou v temžských vodách lovit úhoře, okouny a, což je pro nás nezvyklé, také kapry.
Londýnské mosty
Řeka rozděluje Londýn na dvě části – severní a jižní. Co vodní tok odděluje, to mosty spojují. První propojení obou břehů Temže bylo dílem starých Římanů. Zmínky o nejstarším mostu v tehdejším Londiniu pocházejí z prvního století po Kristu. První, a to dřevěný most, byl postaven jen o pár metrů níže, než stojí dnešní London Bridge. Byl natolik široký, že umožňoval dopravu v obou směrech. Po více než tisíci letech byl nahrazen mostem kamenným. Později, když byl tento most rozšířen, se na něm začaly tísnit obchůdky i domky, až jej nakonec celý lemovaly. Tyto nástavby byly později odstraněny a celý most byl roku 1831 stržen. Nahradil jej London Bridge v podobě, v jaké jej známe dnes. I když vlastně ne zcela, protože roku 1968 most koupil jeden bláznivý Američan a nechal jej přemístit do arizonské pouště. Takže současný London Bridge je svou vlastní replikou.
Kdo zná Temži jen v centru Londýna, kde se tváří jako opravdový veletok, byl by překvapen, že u paláce Hampton Court, kde vplouvá do metropole, je široká jen asi jako Berounka. Nedaleko tudorovského paláce také řeku překlenuje v pořadí první z londýnských mostů. Pochází z roku 1750 a je jednoduše pojmenován po královském sídle – Hampton Court Bridge. Při plavbě po proudu řeky bychom v Londýně napočítali dalších dvaatřicet mostů. Posledním v pořadí je Tower Bridge, jeden ze symbolů britské metropole, a překvapivě i jeden z nejmladších. Klame totiž trochu svou neogotickou architekturou. Byl jako jediný zvedací most postaven podle návrhu Horace Jonese a Johna Wolfe-Barryho a otevřen až v roce 1894. Jeho pohyblivá mostovka mezi dvěma vysokými věžemi se ale v současnosti otevírá jen zřídka, protože velké námořní lodě plují do centra Londýna pouze výjimečně.
K nejkrásnějším mostům na Temži patří řetězový Hammersmith Bridge, který spojuje čtvrť Hammersmith na severním břehu s městskou částí Barnes na jihu. Byl postaven podle návrhu Josepha Bazalgetta v roce 1887. Snad právě pro svou působivou architekturu se stal v minulém století vyhledávaným terčem Irské republikánské armády. Poprvé se jej IRA pokusila zničit 29. března 1939. Onu středu přecházel most časně ráno kadeřník Maurice Childs, který u zábradlí našel opuštěný kufřík. Zvědavě jej otevřel a spatřil kouřící a syčící pumu. Duchapřítomně hodil kufřík do řeky, kde nálož explodovala. Brzy poté vybuchl na druhé straně mostu další nastražený pekelný stroj, ale poškodil jen jeden nosník a tlaková vlna rozbila okna v okolních domech. Z teroristického útoku byl tehdy usvědčen Eddie Connell, který byl poslán na dvacet let do káznice. Kadeřník Maurice Childs byl za svůj čin odměněn Řádem britského impéria. Znovu IRA zaútočila na most v noci 26. dubna 1996. Naštěstí explodoval pouze detonátor, nálož semtexu nevybuchla. A opětovně se most stal terčem teroristického útoku 1. června 2000. Předtím byl tři roky opravován, rekonstrukce v ceně 3,5 milionu liber byla zřejmě kvalitní, protože starý viktoriánský most opět odolal bez vážnější újmy i tomuto útoku, při kterém, stejně jako v předchozích případech, nebyl nikdo zraněn.
V letech 2000—2002 byl střídavě otvírán a zavírán most Millenium Bridge. Málokterá stavba na světě se může chlubit tím, že by byla otevírána hned třikrát. Tato unikátní lávka pro pěší spojuje katedrálu svatého Pavla na severní nábřeží Temže s galerií výtvarného umění Tate Modern na jižní straně. Poprvé ji slavnostně otevírala, či spíše inaugurovala královna Alžběta II. již v květnu roku 2000. Tehdy však byl most dokončen jen z poloviny. Program Jejího Veličenstva se však připravuje s ročním předstihem a je tak nabitý, že nebylo možné termín kvůli zpoždění stavebních prací na poslední chvíli měnit. Pro veřejnost byl most otevřen až o měsíc později, 10. června. Nával prvních chodců však tento závěsný most tak rozhoupal, že byl pro hrozící nebezpečí po pouhých třech dnech opět uzavřen. Stal se okamžitě terčem četných vtipů a do povědomí britské veřejnosti se místo Mostu tisíciletí dostal pod přezdívkou ‘Houpací most’, která mu již asi zůstane navždy.
Jeho stavitelé omlouvali houpání tím, že je to naprosto nové, unikátní a ještě nikdy nevyzkoušené konstrukční pojetí. Odborníci firmy Arup, která most konstruovala, začali hned pracovat na odstranění této trapné závady. Houpání, po dlouho trvajících výzkumech a zkouškách, zabraňují speciální tlumiče. V principu se podobají tlumičům, které zná každý automobilista. Most s odladěným houpáním byl konečně zprovozněn až 22. února 2002. Jeho elegantní mostovka zavěšená na dvou pilířích je dlouhá 320 metrů a celá konstrukce váží 2400 tun. Široký je čtyři metry. Je dílem spolupráce architekta Normana Fostera a sochaře Anthonyho Cara. Právě tomuto výtvarníkovi zlí jazykové vyčítají, že sice navrhl krásnou konstrukci, ale jaksi opomenul fyzikální zákony. „Lidé se mne často ptají, která část mostu je má. Na to nedokážu odpovědět. Poznal jsem však, že myšlení architektů je jiné, než nás umělců,“ prohlásil Caro.
Nejmladší londýnské přemostění Temže zatím představují dvě lávky pro pěší, které z obou stran lemují železniční most Hungerford-Charing Cross.
Doky a průplavy
Sláva londýnského námořního přístavu zanikla již v sedmdesátých letech minulého století, londýnské doky však neosiřely. V jejich okolí vyrůstá od roku 1981 nová čtvrť – Docklands. Ambiciózní projekt, jehož investice překročily sedm miliard liber, byl v minulosti často kritizován, ale od roku 2000, kdy byla do Docklands prodloužena jedna z tras metra, se zdá, že se nestane jen pomníkem architektů. Naopak, moderním stavbám dodává vodní hladina bývalých doků nenapodobitelné kouzlo. Zde také vyrostla zatím nejvyšší londýnská stavba – mrakodrap Canary Wharf – měřící 244 metrů.
V docích naštěstí zůstaly původní stavby skladišť, které si z vnějšku zachovaly svůj původní ráz, ale uvnitř byly přestavěny na luxusní byty.
Dok svaté Kateřiny, který byl nedaleko Tower Bridge dostavěn roku 1828, však zůstal dodnes přístavem četných plachetnic a motorových člunů. Zejména o víkendu bývá u zdymadla oddělujícího Svatokateřinský dok od Temže velmi rušno.
Díváme-li se někdy na hladinu Temže, může se nám zdát, že teče opačným směrem, než by měla. Není to však zdání, ale skutečnost. Temže je přílivovou řekou a výška její hladiny silně kolísá. Například u London Bridge až o tři metry. V době odlivu se pak u jejích břehů objevují nevábné, bahnité naplaveniny. V minulosti neposlušný až nebezpečný tok řeky spoutala v druhé polovině 19. století navigace. A v roce 1982 pominulo i nebezpečí hrozící Londýnu z moře. Ve Woolwichi, v místě, kde je Temže široká 520 metrů, byly dostavěny slavné Temžské bariéry, které Britové pokládají za osmý div světa. Důmyslná stavba s deseti pohyblivými ocelovými vraty chrání metropoli před případnými přílivovými záplavami.
I mezi znalci Londýna je možná málo známá síť průplavů v severní části metropole. Již od konce 18. století byla všechna důležitá obchodní a průmyslová místa Velké Británie spojena vnitrozemskými vodními cestami. Zachovala se z nich polovina, ale i tak je jejich dnešní celková délka kolem 3200 kilometrů. Průplavy samozřejmě nemohly minout ani Londýn. I dnes je možné z britské metropole plout kanálem třeba do Birminghamu či Liverpoolu. Pro přepravu nákladu jsou už průplavy zastaralé, ale zato jsou vhodným místem pro trávení dovolené a pro mnohé dokonce i k celoročnímu bydlení na hausbótech.
Přímo v srdci velkoměsta, nedaleko nádraží Paddington, leží jedno z nejkrásnějších londýnských zákoutí – Malé Benátky. Tak tuto část londýnských průplavů nazvali nezávisle na sobě, a to už v 19. století, básníci Robert Browning a lord Byron. Oba byli zcela uchváceni její příjemnou atmosférou. Obecně se ale toto pojmenování vžilo až po druhé světové válce.
Úzké průplavy mají daleko k majestátnosti Temže. Většina z nich vypadá jako ze světa hraček. A to je také důvod jejich šarmu i roztomilosti, která se přímo nabízí pro rekreaci.
Temže je svými mosty, přístavy, doky a průplavy po staletí neodmyslitelnou součástí Londýna a nejednou sehrála i významnou roli v dějinách této metropole.