Už při zběžném pohledu do mapy nám neunikne, že kompaktní půdorys Madeiry s vcelku rovnou pobřežní linií narušuje na východní straně úzký protáhlý poloostrov, jenž má naopak pobřeží hodně členité a který je ještě zdánlivě prodloužen dvojicí neméně členitých ostrovů, v tandemu těsně přimknutých k jeho špici. Trochu to vypadá, jako by ani nebyl organickou součástí Madeiry, snad jako by se k ní dostal nějakou shodou okolností. Tak tomu sice není, ale mapa přesto naznačuje, že São Lourenço, jak se tenhle nízký kus země nazývá, bude ve srovnání se zbytkem Madeiry nutně vykazovat řadu odlišností.
Zásadním faktorem, od něhož se odvíjí svéráz zdejší přírody, je nízká nadmořská výška značně ovlivňující klimatické poměry. Poloostrov nemá hory, tudíž je téměř neustále vystaven silným severním větrům, které k němu často zahánějí z oceánu spoustu oblačnosti. Od té se ale po většinu roku srážek nedočká, nízkým terénem ji k tomu nenutí, většinu svého nikterak velkého přídělu deště si vybírá v zimních měsících. Tehdy se jeho povrch krátce zazelená, během jara však už zase začne nabývat vyprahlé až polopouštní podoby. Mluví-li se o Madeiře jako o „květináči Atlantiku“, tak tady to nemá žádné opodstatnění.
Název São Lourenço, alias svatý Vavřinec, neobdržel poloostrov přímo po křesťanském mučedníkovi, jak by se mohlo zdát, ale dostal jej zprostředkovaně po lodi stejného jména, s níž João Gonçalves Zarco poprvé zakotvil u madeirských břehů. Bylo to nedaleko odtud, v místě, kde se nyní rozkládá město Machico. Následná kolonizace se São Lourença nedotkla, nehostinné území využívali po staletí hlavně pastevci a okolní vody pak rybáři. V minulém století, v časech konjunkce velrybářství, stál na okraji jednoho z útesů úkryt, z něhož pozorovatelé sledovali moře a signalizovali lovcům přítomnost kytovců. Ožívat začal poloostrov až s rozmachem turistického ruchu a během poměrně krátké doby se stal vyhledávaným výletním cílem. Procházka vyprahlou krajinou s drsně rozervanými útesy vulkanických hornin a k tomu bezprostřední kontakt s Atlantikem – to byl svým způsobem „odpočinek“ od rozkvetlé zeleně Madeiry, za kterým přicházelo stále více turistů. Dnes to vypadá tak, že v některých dnech už bývá poloostrov oživlý až příliš.
Velkou výhodou São Lourença je snadná dostupnost. Ať už k němu míříte autobusem nebo autem, dálnice vás nejprve zavede na okraj městečka Caniçal, usazeného u kořene poloostrova. Tady na ni navazuje pět kilometrů dlouhá silnice, která se protáhne okolo solárních a větrných elektráren zdejší průmyslové zóny a potom, jen co mine luxusní rezort Quinta do Lorde, skončí na velkém parkovišti. Dál už musíte pěšky, přičemž podle informační tabule po upraveném chodníku ujdete čtyři kilometry tam a stejně zpátky. Neměli byste z něj uhýbat, neboť většina oblasti je chráněna v rámci soustavy Natura 2000. Cedule vám pak ještě připomene, abyste se vybavili dostatkem tekutin. Na poloostrově vodu nikde nenajdete, ani nekoupíte.
Severní pobřeží São Lourença je tvořeno vysokými klify, od nichž se terén svažuje k podkovovité zátoce Baía da Abra. Chodník tyto svahy traverzuje, průběžně přitom stoupá a zase klesá, a postupně vás zavede k vyhlídkám na severní i jižní oceánskou stranu…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Madeira