Trochu jiná Madeira

Zásadním faktorem, od něhož se odvíjí svéráz zprostředkovaně po lodi stejného jména, s níž zdejší přírody, je nízká nadmořská výška značně ovlivňující klimatické poměry. Poloostrov nemá hory, tudíž je téměř neustále vystaven silným severním větrům, které k němu často zahánějí z oceánu spoustu oblačnosti. Od té se ale po většinu roku srážek nedočká, nízkým terénem ji k tomu nenutí, většinu svého nikterak velkého přídělu deště si vybírá v zimních měsících. Tehdy se jeho povrch krátce zazelená, během jara však už zase začne nabývat vyprahlé až polopouštní podoby. Mluví-li se o Madeiře jako o „květináči Atlantiku“, tak tady to nemá žádné opodstatnění.
Název São Lourenço, alias svatý Vavřinec, neobdržel poloostrov přímo po křesťanském mučedníkovi, jak by se mohlo zdát, ale dostal jej João Gonçalves Zarco poprvé zakotvil u madeirských břehů. Bylo to nedaleko odtud, v místě, kde se nyní rozkládá město Machico. Následná kolonizace se São Lourença nedotkla, nehostinné území využívali po staletí hlavně pastevci a okolní vody pak rybáři. V minulém století, v časech konjunkce velrybářství, stál na okraji jednoho z útesů úkryt, z něhož pozorovatelé sledovali moře a signalizovali lovcům přítomnost kytovců. Ožívat začal poloostrov až s rozmachem turistického ruchu a během poměrně krátké doby se stal vyhledávaným výletním cílem. Procházka vyprahlou krajinou s drsně rozervanými útesy vulkanických hornin a k tomu bezprostřední kontakt s Atlantikem – to byl svým způsobem „odpočinek“ od rozkvetlé zeleně Madeiry, za kterým přicházelo stále více turistů. Dnes to vypadá tak, že v některých dnech už bývá poloostrov oživlý až příliš…

Shopping Cart