V srdci města

Proč nepřehlédnutelná? V oblasti tvořené úzkými, často nejrůzněji se klikatícími uličkami objeví se náhle ulice, která vede víceméně od severu k jihu asi půldruhého kilometru rovně jako podle pravítka. Proč neopomenutelná? Už v ulici samé stojí několik zajímavých budov, ale hlavně kolem této ulice, ve vzdálenosti pár desítek, nanejvýš několika málo stovek metrů, je soustředěno množství památek a pozoruhodných míst. Jen stěží si lze představit, že by některý návštěvník Říma do této ulice alespoň na kousek cesty nevkročil, dokonce i kdyby ho památky snad vůbec nezajímaly. Ve Via del Corso a jejím okolí totiž také sídlí všemožné značkové butiky a další obchody s dámskou módou i jiným zbožím. Pokud někdo jede do Říma nakupovat, nemůže Via del Corso vynechat.
Severní konec Via del Corso je v délce zhruba 400 m pěší zónou. Právě tenhle úsek s přilehlým náměstím Piazza del Popolo je stále oblíbeným místem pro tradiční italskou podvečerní passeggiatu, nezávaznou promenádu v nejlepším oblečení, jejímž hlavním cílem není nic jiného než vidět a být viděn. Dál směrem k jihu a náměstí Piazza Venezia na druhém konci je ulice jednosměrná a moc se po ní korzovat nedá, dokonce se dá říci, že chůze po této ulici zrovna velkým požitkem není. Chodníky na obou stranách jsou tak úzké, že dvě osoby vedle sebe je kompletně zaplní. Vyhnout se znamená vstoupit do vozovky plné aut. Trochu je to paradox. Tahle ulice existující už v antice jako městská spojnice silnic Via Flaminia, přicházející od severu, a Via Appia, směřující na jih, se ve středověku jmenovala Via Lata, Široká ulice. Navzdory tomu, že v 17. stol. byla ještě rozšířena, dnes jejích 10 m na víc nestačí.
Když už jsme u jmen, dodejme, že ačkoli se po části Via del Corso korzuje, nemá to s jejím názvem nic společného. Ten vznikl z corse dei cavalli, koňských dostihů, jež se tu konaly jako součást římského karnevalu od doby papeže Pavla II., který sem populární slavnost přesunul, když se v roce 1466 nastěhoval do paláce známého dnes jako Palazzo Venezia. Koně bez jezdců, vydrážděni k maximální rychlosti koulemi s jehlami pevně přitaženými k hřbetu, běhali stejně, jako dnes jezdí auta – od severu k jihu. A tak se tím směrem vydejme i my, byť čistě prakticky je příjemnější směr opačný, v němž jde člověk po slunci…

Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa č. 10/2016