Věčný boj za nezávislost

Moderní státnost Estonska, Litvy a Lotyšska je spojena stejně jako vznik Československa s rokem 1918 a důsledky první světové války. Je tu však velký rozdíl: Pobaltské národy musely o svou státnost bojovat ve složitějších podmínkách jak proti německým plánům na ovládnutí východního pobřeží Baltu, tak proti armádám ruských bílých generálů a především proti Sovětům, pro něž Pobaltí představovalo tranzitní prostor k šíření bolševické revoluce do střední Evropy. Litevci proklamovali stát 16. února, Estonci 24. února a Lotyši 18. listopadu 1918. Na začátku 2. sv. války připadly všechny tři pobaltské státy do sovětské sféry vlivu a v polovině roku 1940 byly Sověty anektovány. Ze sovětských dob se do dnešní doby dochovalo překvapivě málo, nepočítáme-li rozsáhlá panelová sídliště na okrajích měst. Sovětské památky proto mají stále častěji spíše inscenovanou podobu. V každém z trojice hlavních měst se nachází muzeum okupace – v Rize a Tallinnu má podobu seriozní historické expozice, vilniuská expozice v objektu bývalé pobočky KGB naopak vyvolává pocit sklíčenosti. Park sovětských skulptur ve vesnici Grūtas na jihovýchodě Litvy je pojat poněkud odlehčeně a kromě desítek soch sovětských komunistických funkcionářů zde můžete ochutnat stravu dobových kantýn a školních jídelen. Nedaleko Vilniusu a také ve čtvrti Karosta v lotyšské Liepāje můžete strávit několik hodin v sovětském vězení pod dohledem „dozorců“. Na 23. srpen 1989, kdy hnutí usilující o nezávislost pobaltských států zorganizovala za účasti dvou milionů lidí lidský řetěz táhnoucí se v délce 675 km po silnicích mezi Tallinnem, Rigou a Vilniusem, upomíná od roku 2010 skulptura Cesta svobody na Konstituční ulici severně od centra Vilniusu…