Vyprávění dcery pouště

Okrové zdi obepínající medínu se rozžhavují doruda s každým západem slunce, ale zimní horizont Marrákeše chladí bělostné hřebeny Vysokého Atlasu. Marrákeš má již výrazně pouštní charakter, ale jeho klima, charakteristické horkými suchými léty a mírnými vlhkými zimami, se blíží spíše středomořskému podnebí. Město, jehož život byl od počátku spojen se Saharou, oddělují od „matky pouští“ dva horské řetězce.
Marrákeš založili roku 1062 berberští Almoravidé, zbožní a zároveň vzdělaní válečníci. Berberského původu je podle všeho i jeho původní jméno, tamurtʼnʼAkkuc, Boží země. Almoravidé vytvořili z Marrákeše náboženské a obchodní centrum rozsáhlé říše, která se táhla od Senegalu až do vnitrozemí Pyrenejského poloostrova a od Atlantiku k hranicím současného Alžírska.
Právě Almoravidé dali městu do vínku nezaměnitelnou narudlou barvu staveb i jeho ctnosti jako křižovatky národů a kultur. Marrákeš se stal cílem i výchozím bodem odvážných karavan, které putovaly přes saharské pustiny, aby městu přivážely znalosti a prosperitu. Ve městě vyrostly paláce, mešity i tradiční školy madrasy, v jejichž vnějším vzhledu se jednou provždy sloučilo umění přizvaných andaluských umělců se saharským a západoafrickým stylem. V Marrákeši se roku 1126 narodil Ibn Rušd, známý jako Averroes, který později působil v Seville a Córdobě a díky němuž středověká Evropa znovuobjevila Aristotela…

Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa č. 10/2014

Shopping Cart