Zahrady tichého mámení

Japonské zahrady, ceněné ve své zemi jako vzácná umělecká díla, se pro svou jedinečnost, rozmanitost, vytříbenou eleganci a osobitou filosofii staly světově proslulým pojmem. V japonském pojetí není člověk pánem přírody, ale její přirozenou součástí. A nebývá pokládán za stvořitele zahrady, ale pouze za spolutvůrce, jenž ruku v ruce s životodárnou přírodou vytváří trojrozměrný obraz dokonalé harmonie a souznění s okolní krajinou.
Tak jako mnoho jiných uměleckých směrů v Japonsku byla zpočátku tvorba zahrad ovlivněna čínskými vzory. Průběhem staletí se však vyvinula ve zcela originální uměleckou formu. Japonských zahrad je mnoho druhů. Mohou se dělit podle toho, jaký objekt obklopují, na císařské, rezidenční, chrámové a čajové, nebo se rozlišovat podle období japonských dějin, v němž vznikly. Svou roli hraje i účel, ke kterému sloužily. Většina z nich však v sobě absorbuje všechny tehdy známé architektonické styly. Ve snivé a nostalgické éře Heian (794–1192) se budovaly rozsáhlé palácové zahrady, ve kterých se odehrávalo mnoho barvitých a poetických slavností. Z dochovaných pramenů vyplývá, že v zahradách plných ptačího zpěvu a vůně květin se dvorská šlechta zaměřená na jediné životní hledisko – na postižení podstaty krásy, oddávala zjemnělým zábavám: projížďkám na jezeře, obdivování prvních jarních květů, pozorování odlesku měsíce na vodní hladině, aranžování květin, veršování… Mono no aware – tesknota z pomíjivostí věcí, pocit zvláštního hlubokého smutku se umocňoval a prohluboval právě v zahradních sceneriích té doby.
.S nástupem zenového buddhismu se v éře Kamakura (1185–1333) začaly kolem chrámů a klášterů budovat meditační zahrady. Neplýtvalo se již prostorem, zahrada dostala intimnější a rafinovanější charakter, v němž byl zašifrován filozofický podtext. Za zlatý věk zahradní architektury se pokládá éra Muromači (1333–1573). V této době vznikl nejsvéráznější japonský zahradní styl kare sansui, suchá zahrada, kde vegetace zcela chybí, nebo je zastoupena jen úzkou stuhou mechu či kapradinou. Kámen symbolizuje hory, pečlivě uhrabaný štěrk či písek moře nebo řeku… Protože zahradní scenerie se pozorovaly především z budovy nebo verandy, dbalo se na harmonické a nenásilné propojení domu se zahradou. Současně začaly vznikat čajové zahrady, jejichž posláním bylo oprostit návštěvníky čajového obřadu od starostí všedního dne a připravit je na výjimečný zážitek, jenž potěší a očistí mysl.
Za vyvrcholení japonské zahradní tvorby se pokládají okružní zahrady kaijú, budované v poklidné éře Edo (1603–1867), kdy se Japonsko zcela uzavřelo světu. Jsou dokonalou a vyváženou esencí všech dosud používaných zahradních stylů. Jejich páteří je stezka, která se vine kolem rozlehlého jezera a nabízí stále nové a nové pohledy na zahradní zákoutí. Takovým příkladem je císařská zahrada Kacura v Kjótu. Éra Meidži (1867–1912), jež je spojena s obnovením císařské moci a znovuotevřením Japonska světu, příliš nového do tvorby zahrad nepřinesla. Zato v moderní době nastal významný posun a vzniklo mnoho originálních zahrad, jež čerpají z japonských tradic. Dnešní tvůrci se však nevyhýbají ani netradičním materiálům a technikám a nechávají se inspirovat evropskými styly. Stále však platí to, co už v 11. stol. řekl Tačibana no Tošicuna, autor slavné Knihy zahrad – Sakuteiki: „Zahrada musí vycházet z charakteru místa a její tvůrce se má pokorně podřídit přírodě a nechat se jí vést.
.“Být v Japonsku a nenajít si čas na prohlídku některé ze slavných zahrad se téměř rovná hříchu. Zcela určitě se připravíte o jedinečné estetické zážitky a zůstanou vám skryta mnohá tajemství z odlišného chápání světa, přírody a člověka. Prohlídka zahrady však může být fascinujícím, niterným zážitkem, jen pokud se vám podaří vystihnout dobu, kdy v ní neproudí nepřetržité davy návštěvníků, což je sice téměř nemožné, ale občas se ten zázrak přihodí…
Hodně záleží na tom, do jaké zahrady zamíříte. Ty nejpěknější a nejrozmanitější se nacházejí ve starém císařském městě Kjótu. Většina Japonců však touží vidět jen to, co je nejslavnější a nejvyhlášenější. A tak například zahrady u kláštera Rjóandži či u Zlatého a Stříbrného pavilonu doslova praskají ve švech. I v malé zahradě Daisenin, jež se nachází v areálu velkého kláštera Daitokudži, je hlava na hlavě, ale jen o padesát metrů dál leží neméně zajímavé suché zahrady: Zuihoin, Korinin, Rjógenin… V nich budete téměř vždycky sami.
Meditační zahrada kolem malého opatství Daisenin vznikla na samém počátku 16. stol., kdy tvorba suchých zahradních kompozic dosáhla svého vrcholu. Na nevelké obdélníkové ploše 3,6 × 14 m načrtl tvůrce zahrady z kamenů, hrubého písku, několika keřů a pokroucených borovic v náznaku obraz divoké horské scenerie. Ze skal tryská průzračný pramen. Voda, ale jen ve vaší představě a fantazii, stéká v prudkém toku ze skal, pádí přes překážky, podtéká mosty, víří mezi ostrovy a rozlitá v bílý písečný oceán se ztrácí v nekonečnu. Pečlivě tvarované a s rozmyslem umístěné stromy a keře dotvářejí tuto působivou kompozici, pokládanou za nejkrásnější iluzi přírodní scenerie v Japonsku. V dolní části zahrady plave na písečné hladině kamenná loď směřující k ostrovu „věčné blaženosti“.
Milovníci náznaků a jednoduché krásy si přijdou na své i v jižní části zahrady. Na bělostné zvlněné písečné ploše se tyčí dva nevelké kopečky z písku. Jsou zarámovány ve svěží zeleni sestříhaných nízkých keřů. Nic víc, nic míň. Jen vy a vaše mysl připravená při dlouhých meditacích bloudit tajemnými zákoutími vašeho mozku a oproštěna od všedních starostí se vydat na cestu poznání sebe sama i zákonitostí vesmíru.
.Když kráčíme k branám Sambóinu, je dusné, mlhavé a uslzené ráno. „Máme štěstí,“ raduje se náš přítel pan Sunagawa. „Zahrada bude mít báječnou atmosféru. Nad jezerem se budou převalovat nadýchané chuchvalce par, ty se pak zachytí v korunách stromů a zahrada získá tajemný, trochu drsný ráz krajiny kdesi v odlehlém koutu hor.“ Přeháněl jen nepatrně.
Klášter Sambóin leží jihovýchodně od Kjóta. Zahrada, jež ho obklopuje, patří k předělům mezi strohými suchými zahradami kare sansui a rozlehlejšími okružními zahradami kaijú. Dnešní podoba Sambóinu je úzce spjata s výraznou postavou japonských dějin, šógunem Tojotomim Hidejošim. Vypráví se, že se přátelil se zdejším opatem Gienem. Jednou se společně zúčastnili jarní slavnosti kvetoucích sakur. Uchvácen pomíjivou křehkou krásou nadýchaných kvítků, Hidejoši přislíbil pozvednout válkou poničený Sambóin do bývalé slávy. A také tak učinil.
Jsme jedinými návštěvníky. Lehké šumění deště, čistá svěží zeleň, do tlumeného lesku omyté kameny, klenuté mechové můstky a kamenné lávky nad zelenavou hladinou členitého jezera s kouzelnými ostrůvky, do přímek uhrabaný písek ztmavlý deštěm, jednoduché linie klášterních budov s půvabně prohnutými střechami, nádherné přírodní scenerie. Ticho, klid, mír. Daleko za námi zůstal ruch a shon dnešního bláznivého světa. Musí to být krásné, každý den se probouzet v prostých klášterních místnostech, kde stačí do široka rozevřít posuvnou stěnu a příroda k vám vstoupí přímo do pokoje. Kéž by se zastavil čas…
Japonští zahradní umělci zdůrazňují krásu ukrytou ve zdánlivé všednosti a jednoduchosti. Traduje se příběh o proslulém čajovém mistru a zahradním umělci Sen no Rikjúovi, jenž ve své zahradě pěstoval nádherné svlačce. Pověst o nádherných květech se donesla až k sluchu šóguna Tojotomiho Hidejošiho, který projevil přání kvetoucí svlačce spatřit. V den návštěvy však nalezl zahradu čerstvě pokosenou a teprve v čajovém pavilonu objevil ve váze jediný květ. Sen no Rikjú tím chtěl ukázat, že krása není v množství, ale v ojedinělosti a střídmosti.
.V Japonsku se do dnešní doby zachovalo asi 120 klasických zahradních areálů vytvořených ve 13.–18. stol., z nichž více než polovina je v Kjótu. Většinou jsou veřejně přístupné, musíte však počítat s tím, že za vstupné zaplatíte poměrně velkou částku. Do některých zahrad se navíc nedostanete bez zvláštního povolení. O vstup do okružní zahrady u vily Kacura se musí předem žádat císařský úřad sídlící ve starém Císařském paláci. Japonci čekají na povolení i několik týdnů, ale cizincům se naštěstí vychází vstříc a dostanou se do zahrady už za několik dnů. K zdejším raritám patří to, že vstup se nepovoluje osobám mladším dvaceti let – jejich duše prý ještě není na takovou rafinovanou krásu připravena.

 

Shopping Cart