Při známém židovském smyslu pro humor nám čtenáři snad prominou, že téma tak citlivé a bolestné otevřeme místní anekdotou, kam že to Židé v Jeruzalémě chodí naříkat… „No přece na finanční úřad,“ zní odpověď.
Historicky korektní a správná odpověď samozřejmě zní, že už více než 1900 let je to prostor před mohutnou zdí na západní straně Chrámové hory, protože Zeď, jak zbožní Židé věří, je pozůstatkem Druhého chrámu, zbořeného Římany po roce 70. Zeď nářků
Prostá zeď, postavená z velkých vápencových kvádrů, vznikla při velkorysých úpravách Chrámové hory za vlády Heroda Velikého. Je známo, že původní chrám, postavený za krále Šalomouna někdy kolem roku 950 př. n. l., byl v roce 586 př. n. l. zničen Babyloňany. Po návratu Židů z „babylonského zajetí“ v roce 537 př. n. l. mohl být obnoven, ovšem právě za Herodovy vlády byl tento „Druhý chrám“ velkoryse přestavěn v souladu s významem nejdůležitější židovské svatyně a celá plocha pahorku byla zpevněna a upravena. Zmíněná zeď nebyla přímo součástí novostavby, byla to jen opěrná zeď terasy, na níž chrámový komplex stával, nicméně po opětovném zničení chrámu Římany byla zeď tím nejnápadnějším, co z Herodových staveb zbylo a co pak bylo po celá staletí hodno pozornosti.
Ba co více, jako jediný pozůstatek Druhého chrámu mohl být prostor u Zdi stále považován za místo vhodné k modlitbám a k prosbám obracejícím se k Hospodinovi. Při osudech utlačovaného národa to asi nebyly prosby moc radostné. Součástí modliteb býval i nářek nad zánikem Chrámu, což dalo už ve středověku vzniknout obvyklému pojmenování památky mezi poutníky do Svaté země a Jeruzaléma, kteří se podivovali nad tím, jak zde Židé „se sténáním naříkají a trhají svůj šat“. Sami Židé však používají prosté označení Západní zeď, ha-Kotel ha-maʼaravi, a takto ji nyní označují i i na směrovkách pro zahraniční návštěvníky – Western Wall. Nepůsobí to tak sebelítostně, vždyť k pasivní sebelítosti mají moderní Izraelci dost daleko.
Po sérii marných revolt proti římské nadvládě a po nezdařeném Bar Kochbově povstání byli Židé roku 135 nakonec z Jeruzaléma vypovězeni a časem byli vyhnáni i ze země, takže napříště, rozptýleni po světě, mohli jen vzpomínat na starou vlast a Západní zeď se postupně stala – vedle památného Sionu – symbolem stesku i naděje na návrat do původní vlasti.
Naděje se ovšem tu a tam vracela s novou silou. Po dobytí Jeruzaléma Araby v roce 638 se Židé dokonce směli vrátit do města a jejich postavení se měnilo s přízní střídajících se vladařů. V 16. stol. dal turecký sultán Süleymân I. zbořit několik domů těsně při Zdi, aby k ní židovským věřícím umožnil přístup, ale zhruba 30 m dlouhá a jen 3 m široká slepá ulička byla pak častým dějištěm útoků ze strany arabských starousedlíků. Zejména házení kamenů shora na modlící se věřící bylo oblíbenou zábavou mládeže. Tak tomu bylo i v moderní době, za britské správy po roce 1918, ovšem základní předmět modliteb Židů u Zdi nářků byl neměnný: obnova Chrámu coby symbolu židovské víry a potvrzení národní identity.
A tak je tomu dodnes, i když v umírněné formě. Po vyhlášení samostatnosti Izraele v roce 1948 a následující válce, kdy historický Jeruzalém připadl Jordánsku, byla Zeď Židům nepřístupná. Po šestidenní válce v červnu 1967 se však dostala pod izraelskou správu, takže prostranství před ní (podstatně rozšířené na úkor starší arabské zástavby) je nyní přístupné návštěvníkům bez rozdílu víry a národnosti. Ba co více, Zeď byla zbavena dalších přístaveb a odhalena až do délky 57 m. Při její levé straně přibyly novodobé objekty, nenápadně zakomponované do historických budov; mezi jiným i synagoga. Statut synagogy má ovšem celé prostranství před Zdí, a proto i tam je nutno respektovat oddělení žen a mužů. Stejně tak je slušné zakrýt si hlavu alespoň jarmulkou (k volnému použití a zdarma k dispozici u vchodu). A stejně tak se sluší chovat se tiše, nefotografovat netaktně věřící při modlitbě… a odcházet pozpátku, s tváří obrácenou stále k Hospodinu, který je v památné stavbě přítomen.
Ale vynadívat se můžeme do sytosti. Zeď sestává z pravidelných vápencových bloků o výšce kolem 120 cm a proměnlivé šířce do 2 m, přičemž na dolních jedenácti řadách z Herodova a římského období spočívá ještě drobnější zdivo z islámské doby a z 19. stol., a to do celkové výšky 18 m. Ve skutečnosti však Zeď bývala vyšší: archeologický průzkum ukázal, že pod úrovní dnes přístupného prostranství se nachází ještě 19 vrstev vápencových kvádrů, dosahujících až ke skalnatému podloží stavby, na dno zaniklého hradebního příkopu.
Na prostranství před Zdí nářků se konají různé náboženské obřady a veřejná shromáždění, potkáme tu i rozjařené skupiny svatebčanů zpívající a tančící při klezmeru. Celosvětově je ale Zeď proslavená především zvykem vkládat do mezer mezi bloky psaníčka Hospodinovi. Těžko odhadnout, co zoufalství a žalu mnohdy obsahují, je jich přes milion ročně. A jsou mezi nimi i taková, jež připomínají dopisy českých dětí Ježíškovi: Nazdar Hospodine, jak se máš? Strašně moc bych chtěla malého pejska. S díky Rebeka.
I památky a život kolem nich podléhají proměnám. Legendární kostelní kasičky dnes tu a tam už nahrazují bankovní terminály se čtečkami platebních karet a pokrok se nezastavil ani před Zdí nářků. Kvůli psaníčku Hospodinovi přece už není nutno cestovat přes půl zeměkoule až do Izraele. Nač by byly všechny moderní technologie? Hospodin sice e-maily a esemesky nečte, alespoň zatím ne, ale proč by si nepřečetl psaníčko poslané faxem? A tak mají v Jeruzalémě u Zdi nářků speciální poštovní úřad včetně speciálního zřízence, který s diskrétností poštovního úředníka vkládá došlé depeše do štěrbin ve Zdi. Nevěříte? Služba je na webu, ale vážně: nezneužívat!