Země blízká i vzdálená

V roce 1803 se přes Gibraltarský průliv vypravil s odvážnou misí Domingo Badía y Leblich, katalánský dobrodruh, špión a arabista. Předsevzal si nemalý úkol: nasbírat strategické informace o severoafrických zemích, proniknout do uzavřené islámské společnosti a využít nestabilní situace v Maroku pro imperiální záměry španělské koruny. V Tangeru se vylodil už coby syrský princ, Alí Bej. Zatímco plavba trvala jen pár hodin, Alí Bej nabyl dojmu, že byl vysazen na cizí planetě. Ve svém spise pak dodává, že zatímco u sousedících národů dochází obvykle k vzájemnému prolínání jazyka, zvyklostí a obyčejů, neplatí toto pro opačné břehy Gibraltaru. Během 19. stol. se cesta do Maroka stala pro evropské romantiky únikem z šedé, buržoazní Evropy a jako v jiném časoprostoru se můžeme na mnoha místech této země cítit i dnes. Al-Mamlaka al-Maghribíja, Marocké království, je totiž vzdálené i blízké zároveň. Nikdo přitom tento rozpor nevnímá silněji než jeho španělští sousedé.
Společné střípky středomořské kultury, které zanechali na obou březích Féničané, Kartáginci, Římané i Byzantinci, našly pokračování v úzkých historických a kulturních vazbách, které se vytvářely mezi Marokem a Španělskem od příchodu muslimů na Pyrenejský poloostrov roku 711. Zatímco Španělsko se ale s vítězstvím reconquisty roku 1492 pevně a natrvalo přimklo k Evropě a křesťanství, Maroko pokračovalo svou vlastní cestou, zastřešenou pěti pilíři islámské víry…

Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa č. 10/2014

Shopping Cart