Praha

95.00 

Vltava protéká středními Čechami úzkým a hlubokým údolím, které se u soutoku s Berounkou náhle rozšíří a po několika kilometrech vytvoří rozlehlý amfiteátr, kde dříve řeka zvolnila svůj tok a rozlévala se do šíře v mělkém korytě s četnými ostrovy. Široko daleko nešlo najít jiné místo, kde ji bylo možné tak snadno překročit, a není vyloučeno, že právě z nějakého prastarého výrazu pro brod se vyvinulo jméno Praha.

Katalogové číslo: praha Kategorie: , , GTIN: 977121381924607

Říká se, že Pražský hrad je na světě jediným případem panovnického sídla, které existuje od samého počátku státnosti dané země. Pokud přimhouříme oči nad bájnou minulostí Levého Hradce nebo Vyšehradu, máme asi důvod k hrdosti.

I počátky Pražského hradu spadají do doby mýtů a pověstí, ale jako nesporný fakt lze přijmout jeho roli za knížete Bořivoje koncem 9. stol. A sídlem hlavy státu, přes všechny pohromy a dočasné ztráty samostatnosti, je vlastně dodnes. Nevznikl nijak živelně, ale byl založen na protáhlém, strategicky výhodném ostrohu, vybíhajícím od pozdějšího Strahova k severovýchodu, kde končí nad serpentinou dnešní Chotkovy ulice. Ze severu byl chráněn strmými svahy Jeleního příkopu, od jihu srázem spadajícím k Malé Straně a na západě byl ostroh asi přeťat roklí, rozšířenou na způsob obranného příkopu.

Zhruba uprostřed území chráněného zemními valy a palisádami, na místě pozdějšího královského paláce, se nacházelo knížecí obydlí, zpočátku dřevěné, a samozřejmě též objekty spjaté s náboženským a státním kultem. Předmětem dohadů bylo odedávna to, že zbytky kostelíka Panny Marie, vůbec prvního křesťanského kostela na Hradě, byly objeveny pod tereziánským křídlem mezi I. a II. nádvořím, tedy nelogicky daleko od knížecího domu a dokonce vně prvotního opevnění. Je však možné, že po přijetí křesťanství, tj. po roce 874, byl kostel založen záměrně na místě nějaké starší svatyně potlačeného pohanského kultu.

Byla to stavba z kamene, stejně jako ostatní církevní objekty v blízkosti paláce. Kolem roku 920 založil Vratislav I. kostel sv. Jiří a krátce po něm kníže Václav rotundu sv. Víta, v 11. stol. nahrazenou Spytihněvovou novostavbou baziliky; o všech se ještě zmíníme. Po požáru roku 1142 dostaly kamennou podobu i obytné stavby včetně palácové kaple Všech Svatých a rychlými proměnami procházely i další objekty včetně opevnění Hradu – to bylo až do 11. stol. dřevěné. Do opevněného areálu se zpočátku vstupovalo pouze od západu a od východu, třetí vstup od jihu, z dnešních zahrad, přibyl až později.

Přes všechny pozdější změny a přestavby lze říci, že už v románském období se na Hradě ustálila skladba nejdůležitějších objektů, uprostřed s chrámem sv. Víta, který po gotické přestavbě získal dominantní postavení v jeho panoramatu, a s nižšími objekty paláců a dalších staveb, které ho lemují po celé délce hradního pahorku. A nezměnila na tom mnoho ani tereziánská přestavba Hradu po roce 1753, tím spíš, že státní pokladně vyčerpané válkou s Turky došly peníze a přestavba, poté co pohltila západní část Hradu včetně původního opevnění, se zastavila před Ludvíkovým křídlem.

Katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha, nábožensky i politicky nejvýznamnějšímu chrámu v zemi, jsme se věnovali již dříve (ZS 3/2016) v souvislosti s uměním doby Karla IV. a v tomto čísle ji připomínáme v jiném článku jako poslední objekt na korunovační cestě českých králů. Dodejme proto už jen několik obecných údajů z předchozích a následujících období její historie.

Katedrála stojí na místě chrámu založeného asi před rokem 935 knížetem Václavem k oslavě sv. Víta, který měl půdorys rotundy s ochozy obíhajícími kolem válcovitého ústředního prostoru. Po roce 1060, za Spytihněva II., nahradila rotundu prostornější trojlodní bazilika o dvou chórech v duchu otonské architektury. Její základy jsou dnes přístupné v podzemí katedrály a na jejich na modelu (vystaveném uvnitř chrámu) je patrný vztah všech tří kostelů, hlavně respekt k hrobu sv. Václava na původním místě – nejdříve ve zvláštní kapli Spytihněvovy baziliky, do níž byla pojata příslušná apsida původní rotundy, a pak v umístění Parléřovy svatováclavské kaple coby finálního bodu všech slavností a procesí spjatých s prvním národním světcem. Ta byla zřejmě ústředním bodem katedrály… a pro věřící je jím dodnes.

Stavební historie následující gotické stavby je natolik známá, že jen pro pořádek připomínáme jejího prvního stavitele Matyáše z Arrasu (od roku 1344) a jeho nástupce Petra Parléře (asi od roku 1356), po jehož smrti (1399) stavba už stagnovala a nakonec byla nadlouho opuštěna. Ne, že by se v dalších staletích nepomýšlelo na dokončení rozestavěného chrámu. Benedikt Ried, Giovanni Orsi, Jan Blažej Santini-Aichel a další se podíleli na projektech a podvakrát dokonce byly položeny základy, ale teprve ve 2. pol. 19. stol. se přistoupilo k realizaci dostavby podle projektů Josefa Krannera (od roku 1873), Josefa Mockera a konečně Kamila Hilberta, který stavbu dovedl do dnešní podoby se dvěma západními věžemi v roce 1929. Ale ani tak, zejména v detailech výzdoby, nebyla zcela dokončena.

Naproti tomu Královský palác, za Karla IV. a jeho nástupce Václava rozšířený a upravený do podoby hodné jejich majestátu, byl z větší části pohlcen přestavbou z let 1753–1775, kterou Marie Terezie svěřila svému dvornímu architektovi Niccolò Pacassimu. Původní podoba paláce se alespoň částečně uplatňuje v nižších podlažích zachovávajících ještě gotické a pod nimi románské části, ale zcela mimořádný je Vladislavský sál, dílo Benedikta Rieda z doby kolem roku 1500 v horním patře křídla nedotčeného Pacassiho přestavbou. Jeho klenba s volně, jakoby neukázněně a bezcílně kroužícími pozdně gotickými žebry, je jednou z nejkrásnějších ukázek vzdoru umělce proti pravidlům klasické gotiky, a okna v obou průčelích, datovaná rokem 1493, jsou nejstarším známým příkladem renesance v Čechách. K východní straně sálu přiléhá výše zmíněná kaple Všech Svatých, původně románská a pak gotická, před požárem roku 1541 jedno z nejvýraznějších Parléřových děl v duchu francouzské klasické gotiky.

Další významnou stavbou v areálu Pražského hradu je dvouvěžový kostel sv. Jiří s bývalým klášterem benediktinek. Kostel byl založen už kolem roku 920 a v roce 973 byl postoupen sestrám v čele s abatyší Mladou, sestrou Boleslava II. Během tisíciletí své existence prošel proměnami od otonského a pak románského slohu až do úprav v duchu baroka. Z hlediska architektury je nejcennější interiér kostela s typicky otonským střídáním pravoúhlých a oblých mezilodních podpěr.

Jiřskou ulici, klesající odtud podél šlechtických paláců (Rožmberský, Lobkowiczký) k Černé bráně asi není nutno zvlášť představovat, stejně jako populární Zlatou uličku a Daliborku s jejich legendami o pobytu alchymistů marně usilujících o výrobu zlata a elixíru života pro stárnoucího Rudolfa II. V miniaturních domcích přiléhajících těsně k vnitřní straně hradeb ve skutečnosti žili členové hradní ochranky se svými rodinami a posléze běžní nájemníci. A co se týče Daliborky? Kdoví, jak vlastně to bylo se statečným rebelem a amatérským houslistou, ale víme, že mimo jiné zde byl krátce vězněn i nekonformní potížista František Antonín hrabě Špork… a v hladomorně to určitě nebylo. Alchymisté v čele s geniálním podvodníkem (a možná i agentem anglické tajné služby) Edwardem Kelleym u dvora Rudolfa II. samozřejmě pobývali, jejich pracovištěm však byla především Mihulka, ponurá okrouhlá věž v severní frontě opevnění nad Jelením příkopem, původně součást Riedovy modernizace opevnění Hradu.

Značná část původního středověkého Hradu byla poničena katastrofálním požárem roku 1541 a potom nahrazena Rudolfovými renesančními doplňky. Zhruba polovina objektů, tedy ta západní, pak byla pohlcena tereziánskou přestavbou.

Dnešní hlavní vstup z Hradčanského náměstí prochází čestným dvorem s kovanými mřížemi a sochami bojujícího Herkula z dílny Ignáce Platzera st. z roku 1771, za nimiž vidíme, jak si Niccolò Pacassi poradil s Matyášovou bránou, tehdy součástí barokního opevnění: Velkolepé dílo z roku 1614 prostě zapojil do své kompozice. Bránou nás nechává projít na druhé, čistě tereziánské nádvoří s kaplí sv. Kříže. Ještě ve 13. stol. zde bylo volné prostranství před západní linií hradeb, jímž procházel hradební příkop, a dokonce snad i původní, zcela přírodní rokle, spojovaná s „dopravní nehodou“ kněžny Drahomíry, která se „právě zde“ měla i s kočárem propadnout do horoucích pekel, jak to zachytil Karel Škréta v jednom obraze svatováclavského cyklu. Už v renesanci zde ale bylo nádvoří obklopené budovami, které Pacassi zvýšil a pohledově sjednotil novými fasádami. A ve stejném duchu upravil i budovy na třetím nádvoří, tehdy ovšem zdaleka prostornějším, bez západní části katedrály.

Poslední větší zásahy do podoby Pražského hradu se odehrály krátce po roce 1918, kdy bylo nutno upravit zanedbaný areál do reprezentativní podoby sídla hlavy státu. Jejich vedením byl pověřen slovinský architekt Jože Plečnik, který v pro něho typické kombinaci klasicistních prvků a dekorací v duchu art deco upravil část hradních interiérů (zejména monumentální schodiště vycházející z Matyášovy brány) a zvlášť viditelně se podepsal na podobě třetího nádvoří. To podstatně zvýšil (nad úroveň archeologických vykopávek pod deskami dláždění) a obohatil nově instalovaným sousoším sv. Jiří a monolitickým obeliskem připomínajícím 10. výročí vzniku Československé republiky. Byl to též on, kdo vtiskl dnešní podobu Rajské zahradě před jižním průčelím Hradu.

Pro návštěvníky jsou pamětihodnosti Pražského hradu soustředěny do dvou okruhů, z nichž jeden se zaměřuje na budovy a druhý na stálé expozice. První okruh zahrnuje vstupy do katedrály sv. Víta, Václava a Vojtěcha, baziliky sv. Jiří, Zlaté uličky a Starého královského paláce. Domky ve Zlaté uličce představují poslední zbytek drobné zástavby v areálu Hradu. Poslední obyvatelé se z nich odstěhovali až v roce 1953, z 50. let minulého století pochází rovněž návrh barevných nátěrů fasád jednotlivých domků, který vytvořil Jiří Trnka. Maličké expozice v některých z nich se vracejí do různých období. Návštěvnicky vděčný je interiér středověké krčmy i s kuchyní, zdejší život v 16. stol. ilustruje příbytek hradního střelce (čp. 13), řemesla zastupuje příbytek švadlenky či domek bylinkářky. V jednom z domků (čp. 22) žil v letech 1916–1917 Franz Kafka, podobu obydlí v době před 2. sv. válkou představuje interiér domku (čp. 14), kde žila kartářka a jasnovidka Matylda Průšová, a také domek (čp. 12) amatérského filmového historika a sběratele Josefa Kazdy, který zde ukrýval před nacisty kopie některých československých filmů určených k likvidaci. V jeho domku tak je dnes i miniaturní kinosál, kde běží filmy s historickými záběry Pražského hradu.

Nejznámější součástí Starého královského paláce je výše popsaný Vladislavský sál, odkud se ale také vchází do dalších atraktivních prostor, jako jsou Sněmovna (místo zasedání českého zemského sněmu), Česká kancelář (z okna jedné její místnosti byli v roce 1618 vyhozeni místodržící Slavata a Bořita z Martinic) a zejména místnosti desk zemských vyzdobené mezi lety 1561–1774 malovanými erby soudních úředníků. Z Vladislavského sálu se pak vychází po Jezdeckém schodišti, původně určeném k tomu, aby po něm v 16. stol. mohli do Vladislavského sálu coby místa turnajů vjíždět rytíři na koních.

Okruh stálých expozic zahrnuje čtyři stálé výstavy. V gotickém podlaží Starého královského paláce je to expozice Příběh Pražského hradu. Jedna její část se věnuje historii hradního areálu, ale i zásadním dějinným událostem souvisejícím s Pražským hradem či významným představitelům českého státu. Druhá část je tematická a představuje formou ucelených příběhů například české patrony, příběh pražské katedrály, ale třeba také historii hradního stolování.

Významným kulturním počinem již v polovině 60. let minulého století bylo poskytnutí prostor rudolfínských koníren pod Španělským sálem na druhém nádvoří pro instalaci obrazové sbírky. Vznikla tak Obrazárna Pražského hradu, která ve své dnešní podobě vystavuje více než stovku nejlepších děl z majetku Pražského hradu. Vzhledem k tomu, že se začala formovat již za Rudolfa II. na přelomu 16. a 17. stol., patří hradní sbírka obrazů čítající přes 4000 děl k nejvýznamnějším kolekcím svého druhu v Evropě.

Třetí expozici najdou návštěvníci v někdejším Rožmberském paláci, známém též jako Ústav šlechtičen. Rožmberkové začali původní palác stavět v roce 1545, po několika dílčích přestavbách byl zásadně upraven v polovině 18. stol. ve stylu pozdního baroka Anselmem Luragem podle Pacassiho projektu přímo pro potřeby Ústavu šlechtičen. Tento zaopatřovací institut pro neprovdané ženy z šlechtických rodin založila Marie Terezie roku 1755. Podle ní se také označuje jako Tereziánský ústav šlechtičen, aby se odlišil od jiných podobných zařízení nejen na našem území, ale i jinde v rakousko-uherské monarchii. Byl určen pro 30 dam, často nazývaných kapitulárky, jež pro přijetí musely splňovat několik podmínek – muselo jim být nejméně 24 let (úplné siroty mohly být přijímány již od 18 let), musely být svobodné, bezúhonné, chudé (tento výraz je ale třeba chápat relativně, šlo o chudobu vzhledem k stavovsky přiměřenému způsobu života), šlechtického původu (každá uchazečka o přijetí musela absolvovat tzv. Ahnenprobe neboli doložit šlechtický původ svých předků) a musely složit do nadační pokladny 200 zlatých. Přijatá dáma dostala třípokojový byt, byla jí vyplácena měsíční renta (prebenda) a zvýšilo se její společenské postavení na úroveň manželek c. k. komořích, její život však byl svázán poměrně přísnými pravidly. Expozice se vrací právě do doby existence ústavu, který patří k méně známým, ale o to zajímavějším institucím v naší historii.

Poslední ze stálých expozic je umístěna ve třech patrech věže Mihulka. Věnuje se historii i současnosti Hradní stráže a také různým starším gardám a jednotkám, které v různých dobách střežily Pražský hrad před vznikem Hradní stráže v prosinci 1918.

Návštěvnickou nabídku doplňuje muzeum v Lobkowiczkém paláci, který byl roku 2002 vrácen rodině původních majitelů, a je tak jediným soukromým palácem v areálu Pražského hradu. Stálá expozice v 21 sálech zahrnuje obrazy, nejrůznější umělecké předměty, vojenské a lovecké pušky, porcelán a keramiku, hudební nástroje i třeba rukopisné partitury od Mozarta či Beethovena.