Jsou všude kolem nás, bereme je jako součást našeho světa, i když tomu jejich ne vždy úplně rozumíme. Duchovní památky – díla vzniklá z víry a pro víru, jež ale mohou promlouvat ke každému. Víra není podmínkou.
Kostely, od nejmenších kostelíčků na vesnických hřbitovech pro pár farníků až po velkolepé katedrály, kaple a kapličky, kláštery, poutní místa, proboštství, děkanství, domy kapitulní či kanovnické, paláce biskupské nebo arcibiskupské – to vše jsou křesťanské památky, památky náboženství, které, ať se nám to líbí nebo ne, bylo jedním ze zdrojů významně formujících evropské dějiny a kulturu. A nejde jen o stavby jako takové. Často jsou, samy významnými uměleckými díly, naplněny dalšími vynikajícími výkony výtvarných umění. Velké klášterní knihovny zase ukrývají duchovní poklady odrážející vzdělanost své doby.
Žijeme ve střední Evropě, a tak nutně musíme připomenout i druhou skupinu duchovních památek, památky židovské. Jsou méně početné a vesměs nenápadnější než ty křesťanské, což ale nesnižuje vliv, který měl v této části našeho kontinentu jejich duchovní zdroj – judaismus, resp. v širším kontextu židovské myšlení. Po stránce historického a uměleckého významu si s křesťanskými v ničem nezadají, ba naopak – právě naše židovské památky patří z celoevropského hlediska k nejpozoruhodnějším.
V mnoha státech už delší dobu znají pojem, který k nám začíná teprve v těchto letech pronikat a zvolna zapouští první kořínky – církevní turistika nebo výstižněji turistika duchovní, abychom postihli i památky nekřesťanské. Zvykli jsme si navštěvovat hrady a zámky, procházet naučné stezky, vystupovat na vrcholky hor. A nejen zvykli, mnozí tak činíme dokonce pravidelně, hojně a s nadšením. Duchovní památky zatím připomínají až na jednotlivé výjimky spíše truhlu s pokladem dobře ukrytou pod vrstvou – čeho vlastně? Jakéhosi apriorního odporu k náboženství jako takovému? Ostychu před vstupem na půdu víry, kde se většinová „nevěřící“ část naší společnosti cítí poněkud nepatřičně? Zakořeněných předsudků, jejichž původ se nám ztrácí kdesi v minulosti? Vlastní nejistoty maskované hraným nezájmem? Možná od každého trochu. Všechno je to ale zbytečné. Duchovní památky nejsou určeny pouze pro praktikující věřící, kteří je navštěvují nejčastěji. Jsou také součástí našeho kulturního dědictví, stejnou jako památky světské. Vážou se k nim desítky legend, stovky příběhů, tisíce lidských osudů. Se svými předky jsme fyzicky spojeni genetickou informací. Duchovní kontinuita spočívá v přijetí památek, jež nám zanechali.
I u nás se ale začíná v tomto směru blýskat na lepší časy. Svatá Hora u Příbrami byla připojena k rakousko-německé síti poutních cest Via Nova, nově vytvořená poutní cesta propojuje tři nejvýznamnější moravská poutní místa, projekt Putování za Santinim láká na Santiniho turistický pas a návštěvu desítky sakrálních děl tohoto geniálního architekta, vznikají třeba i tematické cyklotrasy umožňující vyznavačům aktivnějšího odpočinku návštěvu většího počtu objektů během jednoho výletu. O duchovní turistice budeme slýchat stále častěji – a nejen proto, že k jejím velkým hybatelům bude jistě patřit letošní 1150. výročí příchodu svatých věrozvěstů Konstantina a Metoděje na Velkou Moravu.
A tak vám přinášíme v tomto čísle maličký výběr duchovních památek z různých částí naší republiky. Soustředili jsme se na památky, kterým jsme se dosud nevěnovali v našich regionálních číslech, a tam, kde se to nabízí, je představujeme i s blízkými zajímavostmi povahy světské, neboť nemá smysl oddělovat jedno poznání od druhého. Poprvé se také dostává na našich stránkách ucelenějšího prostoru třem osobnostem, které výrazně formovaly vzhled naší země v době barokní – Kryštofu a Kiliánu Ignáci Dientzenhoferovým a Janu Blažeji Santinimu. Vydejme se na cestu, k níž není třeba víry. Stačí být vnímavým a otevřeným návštěvníkem.
Recenze
Zatím zde nejsou žádné recenze.