Přirozená geografická a po staletí trvající cílená společenská izolace Japonska se nutně odrazila i na národní povaze Japonců. Částečně na ni poukazovali již křesťanští misionáři, kteří se od druhé poloviny 16. stol. snažili systematicky šířit křesťanskou víru v tomto Bohem zapomenutém kraji světa, ale do centra pozornosti se dostala až v polovině 19. stol., kdy se Japonsko otevřelo západnímu světu a první zahraniční návštěvníci, okouzleni orientální atraktivitou, častokrát až nekriticky vyzdvihovali přednosti Japonců.
V knize Asie: Ilustrovaná zeměpisná, dějepisná a národopisná kniha domácí z roku 1880 její autor podává následující charakteristiku: „Již starý Thunberg shledal, že ze všech národů na naší zeměkouli Japonci nejvíce vzdělaností svou Evropanům se podobají. Podobnosť tato vysvětluje se tím, že mají veliké nadání, osvojujíce si vše dobré z ciziny. Jsou bystrovtipni a čili, označují se vědychtivostí a vyšší zájmy snadno chápou. Povaha jejich jest celkem dobrosrdečna a laskava, zvláště proti povaze jiných kmenů mongolských zejména Číňanů.“ O 30 let později, kdy už Japonsko patřilo po vyhrané válce s Ruskem do elitního klubu světových mocností, nabízí Alois Svojsík podstatně realističtější pohled. „Jisto jest, že mezi celým životním názorem našim a způsobem nazírání na život u Japonce jest propast, jíž ani moderní nátěr evropské kultury nedovedl překlenouti. Jsme-li v Japanu, obdivujeme se podivuhodné té zemi, máme hluboký respekt před národem, jenž má slavnou minulost a jenž jediný z asijských národů dovedl si tak brzy a tak dokonale aplikovati nátěr bělošské civilisace – ale nikdy nemůžeme říci, že Japoncům a duchu jejich kultury dobře rozumíme.“ Jací tedy Japonci doopravdy jsou? Jak dnes žijí a s jakými každodenními problémy se potýkají?
Pro odpovědi na tyto otázky se musíme vrátit do poslední třetiny 19. stol. Nová meidžiovská vláda záhy pochopila, že má-li země uhájit svoji samostatnost a obstát v konkurenci materiálně i intelektuálně vyspělejších západních společností, musí nejen vybudovat ekonomicky bohatý a vojensky silný stát, ale také kultivovat ideu jednotného národa bez ohledu na etickou příslušnost. Je pravdou, že Japonsko dodnes patří k zemím s nejvyšší mírou národnostní homogenity na světě. Statistiky uvádějí, že etničtí Japonci tvoří až 98,5 % populace, nicméně nelze odhlédnout od dalších etnik (Ainuů, Rjúkjúanů, Korejců či Číňanů), která obývají japonské ostrovy už po staletí a svo…
Úplné znění článku naleznete zde