Japonské zahrady jsou pozoruhodným fenoménem a je s podivem, že se žádná z nich neobjevila mezi novodobými sedmi divy světa. Jejich základní myšlenka snahy o harmonii člověka s přírodou a jejím koloběhem má prapůvod v Číně, ale Japonci si postupně spoustu zahradních prvků přizpůsobili svému osobitému a jedinečnému pohledu na svět. Zpočátku byly zahrady jen přepychem císařského dvora nebo šlechty, postupem času se zmenšené a zjednodušené začlenily i do života běžných Japonců.
Zahrady odedávna slouží hlavně k odpočinku a estetickému potěšení, ale nebylo by to Japonsko, kdyby celá věc neměla hlubší rozměr. Kořeny této neobyčejné zahradní kultury sahají hluboko do minulosti a čerpají inspiraci hned z několika náboženství. Největší vliv na jejich utváření měl zenový buddhismus, který se do Japonska dostal z Číny zhruba v polovině 6. stol. Jeho myšlenky se staly základními kameny, na kterých začala vznikat estetika okrasných zahrad.
V dávné minulosti Japonci věřili, že veškerý materiální svět a prostor naplňuje tajemná nepochopitelná hmota – mononoke. Jejím prvním symbolem se stal kámen. Postupně, jak se vytvářel šintoistický panteon božstev, vznikala i posvátná obřadní místa, která byla přesně vymezena a vysypána pískem nebo oblázky. To vše, spolu s citem pro krásu přírody, se promítlo do umění zahradní tvorby. K estetice čínských a japonských zahrad přispělo také učení feng-šuej, které vychází z chápání přírody i světa jako harmonické souhry mezi principem jing (japonsky jó) a jang (japonsky in). Její narušení přinášelo nevoli zlých duchů, jíž se bylo třeba vyvarovat, zvláště při stavbě domu nebo při zakládání zahrady. Postupně vznikl složitý systém pravidel, příkazů a zákazů. Každá odchylka od pravidel mohla přinést neštěstí nebo i smrt. Například složité umění vinoucích se zahradních cest ovlivnila víra, že po nich putují síly dobré a blahodárné, zatímco zlí duchové se ubírají jen po cestách přímých. Mnozí Japonci nemají ani dnes dobrý pocit z některých evropských zahrad s rovnými dlouhými cestami a průhledy.
Podle zenbuddhismu je člověk nenadřazenou součástí přírody a smyslem jeho bytí je směřování k vzájemnému souladu. Japonská zahrada zobrazuje zjednodušený a idealizovaný obraz krajiny. Běžně se používají zmenšené přírodní prvky, ať už potůčky, klikatící se celou zahradou jako meandrující řeka, nebo umělé vyvýšeniny představující hory. Přes vodní tok se obvykle klenou dřevěné nebo kamenné mosty, které symbolizují cestu mezi dvěma světy, pevninou a ostrovem, a také cestu k osvícení a nesmrtelnosti. Součástí zahrady bývají i kamenné lucerny nebo nádrže s vodou, v obou případech hlavně jako dekorativní pr…
Úplné znění článku naleznete zde