V náboženských kultech hledajících kontakt s nadpozemskými silami či přímo s Bohem bylo běžné zakládání svatyní na vyvýšených místech a v izolaci od světského života, ale jen málokde na světě k tomu došlo v tak velké koncentraci jako v Thesálii v centrálním Řecku, v seskupení pravoslavných klášterů čili monastýrů známém pod jménem Meteora.
V češtině máme sklon hovořit o „Meteoře“ v ženském rodu, ale jedná se o množné číslo neutra to meteoro, případně meteoron, znamenajícího „polétavé, vznášející se“ cosi. Ostatně i výraz monastyrio pro klášter je v řečtině právě rodu středního, stejně jako lidovější výraz moní.
V severozápadním cípu thesálské nížiny, přímo nad městečkem Kalambakou, v průběhu několika staletí vznikl unikátní soubor 24 pravoslavných klášterů na vrcholcích mohutných, až 300 m vysokých pískovcových skalních věží připomínajících Prachovské skály, ale v daleko větším měřítku. Už v 9. stol. se do zdejších skal a jeskyní uchylovali poustevníci, kteří stáli nejprve u zrodu kostelíka zvaného Dupiani nad nedalekou vesnicí Kastraki, ale v době srbské vlády ve 14. stol. vznikly i první kláštery přímo ve skalním masivu – co nejblíže k Bohu a tiché meditaci, odříznuté od světa a téměř nepřístupné, kdy jediným spojením se světem hříchu a nezvaných vetřelců byl primitivní výtah a provazové žebříky.
Prvním ze „vznášejících se monastýrů“ bylo Megalo („Velké“) Meteoro, založené po roce 1356 a rozšířené pak v 80. letech téhož století Joasafem, synem srbského krále Simona, po němž následovalo dalších 23 klášterů, zčásti zahloubených do poddajného pískovce a zčásti vystavěných na jeho povrchu obvyklým způsobem. Disponují obvykle malým hlavním chrámem (katholikon) a porůznu se tísnícími kapličkami a dalšími svatyněmi v různých podlažích, mají jednu dvě místnosti na způsob kapitulní síně a refektáře, samozřejmou součástí jsou mnišské cely, případně společný dormitář. Plus nezbytné provozní místnosti jako spíže a kuchyně, různé sklady a podobně. Jen studny tu nebyly a mniši si museli vyst…
Úplné znění článku naleznete zde