S délkou více než 7000 km jsou jihoamerické Andy nejdelším pohořím světa, na Peru připadá zhruba třetina. Jejich úbočí se zvedají na západě od pobřeží Pacifiku, na východě z Amazonské nížiny (200–400 m n. m.), nejvyšší vrcholy přesahují hranici 6000 m n. m. Spolu s polohou nedaleko od rovníku to přispívá k jejich extrémní členitosti, různorodosti a divokosti. K plnému pochopení je však třeba to zažít. Na svých četných cestách po Peru jsem projel či prošel velké množství andských údolí, sedel a vystoupil na některé vrcholy. Při každé návštěvě jsem byl vždy znovu fascinován novou krajinou, rozměry – a také tím, kde všude žijí lidé.
Na západní straně rozřezávají vyprahlé Andy každých několik set kilometrů jednotlivé řeky tekoucí do Pacifiku. Průjezd těmito oblastmi znamená zdlouhavé kodrcání po prašných cestách serpentinami, horskými srázy a kaňony, na jejichž dně si člověk připadá, že se blíží zemskému nitru. Převýšení nahoru nebo dolů se během denního přejezdu z údolí do údolí počítá spíš v kilometrech než stovkách metrů. V sedle ležícím více než 4000 m n. m. může ledově foukat, o tisíc metrů níže po hodině cesty pěstují v údolní oáze všechny možné tropické plodiny… Při přejezdu strmých srázů andských sedel jsem mnohokrát obdivoval peruánské projektanty: ve výškách, kde v jiných horách podnikají horolezci vysokohorské expedice, staví Peruánci silnice a jezdí autobusy veřejné dopravy.
Východní amazonská strana And je porostlá do značných výšek bujnými horskými mlžnými pralesy a krajina je ještě členitější než na západě. Řeky se mezi obřími vrcholy proplétají spletitými meandry. Převažující vlhkost a hustá vegetace činí srázy mimo cesty a odvěké stezičky zcela neprostupné. Vzpomeňme na krajinu kolem slavného Machu Picchu, kde nechápeme, proč si inkové vybrali tak nepřístupné místo, kam se šlo přes hory dostat jedině několikadenním pochodem po stezkách zčásti vysekaných do horských srázů.
Úplně jiné prostředí spatříme v jižní části peruánských And, kde se hřebeny rozšiřují a v jejich nitru se otvírají vysokohorské náhorní plošiny, jejichž vyvrcholením jsou roviny kolem jezera Titicaca v nadmořské výšce 3800 m n. m. Směrem k jihu se pak otvírají do ještě rozsáhlejší vysokohorské planiny, 800 km dlouhého bolivijského Altiplana.
Jakýkoliv přejezd mezi většími centry se v Peru počítá na mnoho hodin. Není divu, že zde jezdí mnoho nočních autobusů s lůžkovou úpravou. Ale i denní autobusy jsou zpravidla vybaveny širokými pohodlnými sedadly. Jsou připraveny na přesuny zahrnující i noc… Chcete jet z Limy do Huarazu trekovat po Cordillera Blanca? Pojedete sedm hodin. Chcete zajet do Cajamarky, prohlédnout si místo, kde byl zajat a popraven poslední incký vladař Atahualpa? Z Limy počítejte 15–18 hodin. Plánujete přesun do Arequipy na jihu? Autobus pojede 17 hodin. Při obvyklých cestách po Peru se na trasu Lima–Arequipa obvykle počítá se dvěma dny. První den přejedeme se zastávkami v Paracasu a Ice do Nazky, druhý den se věnuje návštěvě obrazců, linií a archeologických záhad v Nazce a do Arequipy se pak jede v noci. Z Limy do Cusca snad běžní turisté po zemi ani nejezdí, znamenalo by to 20 hodin nepřetržité jízdy (oproti asi devadesátiminutovému přeletu). A pokud chcete z Limy dojet na severní hranici s Ekvádorem nebo na jižní s Chile, počítejte s přejezdy 20–23 hodin dlouhými.
Příkladem cestování peruánskými horami může být má návštěva malebné krajinné rezervace (reserva paisajística) Nor Yauyos-Cochas, z Limy vzdušnou čarou „jen“ 130 km. Zapátral jsem po možném spojení a zjistil, že pojedu dva dny. První etapa vedla z Limy, tedy od moře, do města Huancayo vzdáleného 300 km. Jenže hned během prvních 120 km se vyjede do sedla Ticlio v nadmořské výšce více než 4800 m (zhruba jako v Evropě Mont Blanc). Naštěstí jsem byl už dobře aklimatizovaný. Po osmi hodinách nekonečnými serpentinami a za kamiony vezoucími minerály z dolů jsem dojel do Huancaya. Ulice plné lidí, prodávajících i kupujících, na zemi rozložené zboží, zejména zemědělské produkty, bylo výhradně místní – žádné suvenýry, žádní turisté. Dalším úkolem bylo najít společnost vypravující minibusy do vesnice Cochas ve vysněné rezervaci. „Ano, vyjíždíme tam každý den ve čtyři ráno,“ dozvídám se na dvorku s několika zaparkovanými minibusy. „Cesta bude trvat 5 hodin.“
Následující den hluboko před svítáním drkotám namačkán mezi indiány vytouženým směrem. Po rozednění mohu obdivovat zelenou krajinu. V březnu končí doba dešťů. Brzy vjíždíme do oblasti prudkých srázů plných zaniklých teras. Terasovité zemědělství z doby Inků! Jsou všude kolem, neuvěřitelné dílo, dnes již nevyužívané. Kolem deváté konečně přijíždíme do Cochas. Zanechávám velký batoh v obchůdku a vyrážím na asi sedmikilometrovou pěší túru do údolí s hlavní atrakcí: mnoha kaskádami, peřejemi, vodopádky a jezírky. Údolí má poměrně strmá úbočí, z cesty se otvírají krásné výhledy na vodní scenerie pode mnou.
Cestu mi zpříjemnila indiánská „pohádková“ babička. Seděla u cesty, v sukni a čisťounké sněhobílé halence. Když jsem ji míjel, zaskřehotala něco jako: „Kampak jdete, panáčku, taky nahoru? Pojďme spolu, budeme si povídat, cesta nám rychleji uteče.“ Přestože jdu jen s malým batohem, stařenka cupitá poměrně svižně a povídá a povídá. Když se pustím do odpovědi, trochu lapám po dechu. Vypráví o bohu, ve kterého věří, ale také mi vysvětlila cíl své cesty. Několik kilometrů nad vesnicí se jí pase kráva, která utekla na cizí pastvinu. Běží tam, aby ji zahnala na správnou stranu…
Opravdu později docházíme k místu, kde se nad cestou pase kráva. Babička na ni párkrát zakřičí, mrskne jejím směrem několik kamenů překvapivou silou – a kráva vše pochopí a jde na správnou pastvinu. Nechápu to: nikde žádné ploty, označení, jen co se kráva přesunula, kam babička potřebovala, žena se rozloučila a odcupitala zpátky směrem k vesnici.
Odtud dále vzhůru začíná hlavní část malebného údolí s vodními zákoutími. Kochám se, scházím k vodě, fotím a filmuji, dokud nenastane čas vrátit se do vesnice, na okraji si postavit stan a strávit další krásnou klidnou noc v lůně And.
Následujícího dne vyrážím z Cochas cestou klesající k vesnici Yauyos. Tam už žádné vodopády nejsou. Jen další údolí, srázy a vysoko nade mnou vrcholky hor… Po dalších dvou čtyřhodinových přesunech z vesničky do vesničky jsem – ale až následující den – dojel na pobřeží, odkud mi po panamerické silnici zbývaly poslední tři hodiny jízdy do Limy.
Cesta z Limy do rezervace Yauyos-Cochas názorně ukazuje náročnost cest do odlehlejších oblastí Peru. Při výletu do místa, vzdáleného vzdušnou čarou 130 km, bylo třeba ujet skoro 900 km s akumulovaným převýšením kolem 9000 m a výlet zabral čtyři dny.