Když jednou na zájezdu do Pobaltí nějaký vtipálek prozpěvoval cosi o „Talinském rybníku“ a měl na mysli jméno estonského hlavního města, netušil patrně, jak trefně vystihoval vztah Tallinnu k Baltskému moři a hlavně k jeho východní části.

Nebyl daleko od pravdy. Plavili jsme se tenkrát ve vodách, kde dříve, po celá staletí, vládla všemocná hanza, pro niž bylo moře na východ od Kuronska skutečně a výhradně jejím „rybníkem“. A přitom ani nešlo o ryby… děly se tam i zázraky dalekosáhlého dopadu.

Ale nejprve pár slov o historii města. Archeologické nálezy potvrzují, že území Tallinnu bylo osídleno už dávno předtím, než se o něm (jako první) v roce 1154 zmínil arabský učenec Al-Idrísí a než město nedlouho poté skutečně „vešlo do dějin“. Bývala zde jakási pevnost, snad na místě pozdějšího hradu na kopci zvaném Toompea, a pod ní tržní osada či město osídlené Estonci a žijící zřejmě z rybolovu a z obchodu s vnitrozemím. Nad původním jménem osady stále tápeme – známe ji jako Revalii, Reval nebo Danupils, zatímco přibližně v dnešní podobě coby Talyna je doloženo teprve v 16. stol. Do učebnic dějepisu, zvláště těch dánských, však vešla coby dějiště bitvy u Lyndanisse.

Ve 13. stol., v neustálém potýkání s hanzou, ovládali velkou část Pobaltí Dánové a zatím opomíjený Tallinn se tehdy dostal do hledáčku výbojného Valdemara II. Sám král (mimochodem zeť Přemysla Otakara I.) vedl vojsko, které se v červnu 1219 vylodilo na pobřeží nedaleko zmíněné osady, a narychlo dal budovat i provizorně opevněný tábor. Jenže už pár dní nato Estonci zaútočili, a to v době večeře, zatímco tehdejší rytířské mravy dovolovaly bojovat pouze ve dne. Překvapení Dánové měli namále, když vtom se stal zázrak: Bůh vyslyšel jejich zoufalé modlitby a přímo z nebe jim seslal Danebrog, červenou vlajku s bílým křížem, pod níž se jim podařilo útok zastavit a v bitvě o „dánskou pevnost“, estonsky Lyndanisse, zvítězit.

Dánové pak vládli této části Estonska až do roku 1346 (přes krátké intermezzo vlády řádu mečových bratří v letech 1227–1238), ale šlo jim spíše jen o strategický význam pevnosti na kopci Toompea, kterou proměnili v jednu z největších pevností v Evropě, zatímco do záležitostí města příliš nezasahovali.

To se přitom už od roku 1248 řídilo městskými právy podle lübeckého vzoru jako většina vyspělých pobaltských měst, bylo opatřeno vlastními hradbami, disponovalo bezpečným přístavem a v roce 1285 se stalo plnoprávným členem hanzy. V roce 1346 sice Dánové prodali své državy ve východním Pobaltí řádu německých rytířů, ale v životě města se to nijak neprojevilo. Koncem 14. stol. mělo už čtyři až pět tisíc obyvatel, z nichž zhruba polovinu činil německý patriciát, a pod záštitou hanzy dál rychle rostlo.

Množství zachovaných památek, i když poznamenaných sovětským bombardováním v březnu 1944, dnes Tallinn řadí k turisticky oblíbeným destinacím, s historickým centrem od roku 1997 zapsaným jako součást Světového dědictví UNESCO. Právě v něm, zčásti ještě obklopeném hradbami ze 13. stol., s věžemi a branami zdokonalovanými až do začátku 16. stol., se nachází nejvíce pamětihodností. Pozoruhodné jsou zde hlavně dochované gotické domy, převážně ze 14. a 15. stol., mezi nimi především radnice, nezvykle úzká gotická budova s extrémně štíhlou věží a s částečně dochovanou výzdobou interiéru. Zdejší „radniční lékárna“, činná asi od roku 1415, je údajně nejdéle fungující lékárnou v Evropě. Kromě obytných se zachovalo i několik cechovních domů jako sídlo Velké gildy s dvoulodním klenutým sálem nebo tzv. dům Černohlavých s bohatým pozdně renesančním portálem z roku 1597, kde kdysi sídlilo poněkud záhadné elitářské bratrstvo svobodných mužů pod patronátem „mouřenína“ sv. Mauricia, které existovalo od konce 14. stol. až do roku 1940 a formálně stále existuje v Brémách.

Ve středověku mají svůj počátek i četné tallinnské kostely jako pozdně gotický sv. Mikuláš (Niguliste kirik), založený na počátku 13. stol., jehož bohatá výzdoba sice unikla obrazoboreckému běsnění refo…

Úplné znění článku naleznete zde