Alcobaça, Batalha a Tomar – trojice památečných míst ve středním Portugalsku ze seznamu Světového dědictví UNESCO nabízí nejen setkání s nádhernou architekturou a kulturním odkazem našich předků, ale rovněž velmi zajímavý vhled do portugalských dějin.
Při cestování je důležité neomezovat se pouze na povrchní poznání, ale ponořit se hlouběji do místní kultury. Proto rád vyhledávám výjimečné stavby, skvosty, které odrážejí epochální události navždy změnivší běh dějin. Hledám architekturu vyprávějící příběhy ověřené časem.
Klášter AlcobaçaAlcobaça – cisterciáci a symbol věčné lásky
Trojúhelník historických měst začíná Alcobaçou, ležící v údolí řek Alcoa a Baça. Chystám se vydat po stopách cisterciáckých mnichů, kteří stáli u zrodu portugalského království. Právě toto území dostali jako dar za svou podporu během vojenského a duchovního znovudobytí Portugalska. Bylo to v roce 1147, kdy podle středověkých kronik první portugalský král Afonso Henriques veřejně slíbil, že pokud mu Panna Maria pomůže dobýt maurské město Santarém, postaví chrám a klášter zasvěcený jejímu jménu. Svůj slib dodržel, a tak vznikla stavba, která změnila duchovní historii Portugalska.
Na několik století se cisterciácký komplex stal duchovním a vzdělávacím centrem nového království. Právě zde se formovaly počátky národní identity. V té době byli cisterciáci symbolem čistoty, disciplíny a duchovní rozvahy. Byli vynikajícími zemědělci, architekty a inženýry, kteří zavedli moderní zavlažovací systémy, stavěli mlýny, obdělávali pole a vysazovali vinice a sady. Proměnili údolí Alcobaçy v úrodnou krajinu. Klášter disponoval také rozsáhlou knihovnou, která patřila k nejbohatším ve středověkém Portugalsku. Překládaly se zde latinské spisy, spravoval archiv a uchovávaly kroniky mladého království.
Na klášterním kostele mě fascinuje nejen jeho velikost (hlavní loď je dlouhá 106 m), ale především minimalismus cisterciáků. Nejsou zde žádné pozlacené sochy, žádné ozdoby, jen čisté kamenné linie a světlo proudící vysokými okny. V interiéru není nic, co by mnichy rozptylovalo od modliteb. Vše zde působí klidně, vznešeně, až mysticky – odráží to ideál duchovní čistoty, o který mniši usilovali. Celý klášterní komplex má mnoho místností, včetně úžasné křížové chodby s modlitbami vyrytými na stěnách a barokní kuchyně z 18. stol.
Největší dojem na mě však udělaly dva kamenné sarkofágy v kostele, které zosobňují lásku mezi princem Pedrem a Inês de Castro. Tato portugalská verze Romea a Julie není pohádkou, ale brutálním příběhem plným krve, politiky a pomsty. Král Afonso IV. vybral princi Pedrovi za manželku Constanzu, dceru mocného kastilského feudála. Bylo to běžné politické manželství, jehož cílem bylo posílit spojenectví. Pedro se však zamiloval do její dvorní dámy Inês de Castro, která se nakonec stala jeho oficiální milenkou. Constanza navíc krátce po porodu syna, budoucího krále Ferdinanda I., zemřela. Pedro postupně zplodil s Inês čtyři nemanželské děti. Portugalská šlechta se proto obávala, že by se s ní mohl oženit a jejich děti by pak musely být uznány jako legitimní dědicové, takže rod Castro by si mohl v budoucnu činit nárok na portugalskou korunu. Král Afonso IV. se proto rozhodl pro nejkrutější čin – poslal tři vrahy, aby Inês zabili v zahradách paláce v Coimbře, kde žila. Byla to politická poprava v zájmu koruny. Když se Pedro o dva roky později stal po smrti svého otce novým králem, rozhodl se pomstít. Dva ze tří vrahů se mu podařilo zatknout a dal je krutě popravit. Pedrova upřímná láska k Inês je plná tragických paradoxů, ale zůstane navždy živá, protože jejich nádherně zdobené kamenné sarkofágy stojí naproti sobě v hlavní lodi klášterního kostela, aby při Posledním soudu mohli oba vstát a podívat se jeden druhému do očí. Na Pedrově je nápis Até ao fim do mundo, „až do konce světa“.
Batalha a boj za nezávislost
Stojím před nejimpozantnějším architektonickým dílem v celém Portugalsku, nádherným klášterem Panny Marie Vítězné (Mosteiro de Santa Maria da Vitória) v městečku Batalha…
Úplné znění článku naleznete zde