Básník, malíř, ilustrátor, dramatik a filmař Jean Cocteau trávil od 20. let 20. stol. pravidelně část svého života na francouzské Riviéře v okolí Mentonu. Zanechal po sobě rozmanité, snové dílo, ovlivněné zejména tématy smrti a řecké mytologie.
Na nábřeží ve Villefranche-sur-Mer, někdejší rybářské vesnici s úzkými uličkami, schodišti a arkádami a nádhernými výhledy na záliv s mysem Cap Ferrat, připomíná bronzová busta Jeana Cocteaua s jeho slovy: „Když se dívám na Villefranche, vidím své mládí“. Po náhlé smrti jeho milence Raymonda Radigueta v roce 1923 se Villefranche stala pro Cocteaua novým působištěm a útočištěm. Villefranche byla tehdy považována také za nejlepší místo pro setkávání homosexuálů na Azurovém pobřeží. Cocteau zde pobýval opakovaně po několik let se svými přáteli v tehdy poměrně jednoduchém hotelu Welcome a pracoval na dramatu Orfeus. V roce 1925 píše své matce: „Milá mami, Villefranche se svými loděmi, děly, hymnami a jazzem je zázrak. Tento extravagantní život mě ohromuje a já ho svědomitě pozoruji ze svého pokoje jako z operní lóže.“ Pro Cocteaua to musely být skvělé časy. Chodbami „začarovaného hotelu“ se linul zápach opia a umělec si užíval s mladými námořníky americké 6. flotily, která kotvila v zátoce. „Malovali jsme, psali jsme, navštěvovali jsme se z pokoje do pokoje.“
Azurové pobřeží se pro umělce stalo kreativním místem, kde dostal možnost vyjádřit svou vášeň pro antickou mytologii. V roce 1955 mu mentonský starosta Francis Palmero navrhl, aby vyzdobil svatební síň na radnici. Cocteau navrhl jako alternativu k strohé a ponuré atmosféře francouzských matričních úřadů alegorickou svatební scénu z řecké mytologie s odkazy na Orfea a Eurydiku. Čelní stěně dominují na sebe hledící „milenci z Mentonu“ a na stropě jede na Pegasovi sám básník. Ostatní zdi zdobí barevné arabesky a linie ve stylu, kterému Cocteau říkal „mentonský“ – používal barevné křídy k obkreslení čar a zdobení svých kreseb žlutými a oranžovými tóny, barvami Mentonu.
Po svatební síni dostal Cocteau k zrestaurování a výzdobě malou pevnůstku ze 17. stol. na nábřeží u přístavu. Jeho mozaiky, keramika, kresby i tapisérie, jež navrhl, vytvořily velmi osobní a osobitý celek. V roce 1966, tři roky po Cocteauově smrti, se pevnost stala prvním muzeem v Mentonu, které město svému čestnému občanovi věnovalo (Musée Jean Cocteau-Le Bastion). Již na konci 50. let začal sbírat Cocteauova díla Séverin Wunderman, americký podnikatel a sběratel umění belgického původu, který v roce 1985 otevřel v kalifornském Irvine umělcovo muzeum. Nakonec se rozhodl věnovat svou sbírku asi s 1800 položkami Mentonu. Část Wundermanovy sbírky je vystavena v Palais de lʼEurope, elegantním kongresovém paláci z roku 1909 ve stylu Belle Époque. Některá díla z Wundermanovy sbírky jsou vystavována rovněž v rámci tematických výstav v Bastionu.
Stejně jako Picasso ve Vallauris nebo Matisse ve Vence, i Jean Cocteau se pustil rovněž do výzdoby jedné kaple. Ve Villefranche vymaloval přístavní kapli sv. Petra z 16. stol. výjevy ze života tohoto světce, mj. i na znamení svého přátelství s místními rybáři, jejichž družstvo tehdy kapli vlastnilo. Použil střízlivý grafický styl, nicméně když kapli navštívil herec Noël Coward v doprovodu Grety Garbo, divil se, že se apoštolové tolik podobají Jeanu Maraisovi…
Z Villefranche na poloostrov Cap Ferrat, jedno z nejexkluzivnějších míst na Azurovém pobřeží, to je, co by kamenem dohodil. Na úzké šíji, široké jen několik set metrů, stojí vila Ephrussi de Rothschild, nádherný palác obklopený devíti tematickými zahradami. Jen málokdo se proto zajímá o poněkud odlehlou vilu Santo Sospir na jihozápadním okraji poloostrova, v níž žila Francine Weisweillerová, mecenáška, která v 50. letech minulého století opakovaně podporovala filmové projekty Jeana Cocteaua. Ten si u ní s Jeanem Maraisem, svým životním partnerem, často užíval bezstarostné letní týdny. Z vděčnosti vytvořil na jedné volné bílé zdi ve vile kresbu Apollóna. Povzbuzen nadšením své hostitelky dal volný průchod své fantazii a vyzdobil téměř celou vilu směsicí fresek a mozaik se scénami, často s erotickým nábojem, z řecké mytologie. „Santo Sospir je tetovaná vila,“ prohlásil Cocteau, když své dílo prezentoval Picassovi a Chaplinovi.
Po kapli a vile u moře následovalo ještě divadlo – Cocteauova tvorba na Riviéře byla přesně taková jako on sám: překvapivá. V roce 1962 navrhl Cocteau nad Cap dʼAil přírodní divadlo podle starověkých vzorů s nádherným výhledem na moře a obklopené borovicemi halepskými. I zde jsou jeho mozaiky a smalty zdobící divadlo inspirovány řeckou mytologií, kterou tolik miloval.