Muzeum Akropole
Když se po vyhlášení samostatného Řecka rozeběhl archeologický průzkum Akropole, začalo být záhy zřejmé, že množství nálezů bude vyžadovat místo pro své uložení, odborné zpracování, katalogizaci a nakonec i veřejnou prezentaci. Takovou potřebu mohlo nejlépe naplnit samostatné muzeum.
Jakkoli zřejmá se mohla zdát potřeba vzniku takového muzea, cesta k němu nebyla úplně přímočará. Zpočátku se všechny nálezy shromažďovaly jednoduše na jednom místě pod širým nebem a jen ty nejcennější chránil jednoduchý dřevěný přístřešek, během let zvětšovaný a různě upravovaný. Až v 60. letech 19. stol. vznikla díky podpoře bohatého podnikatele Demetria Bernardakise první zděná muzejní budova. Panagiotis Kalkos, mj. jeden z architektů tehdy rovněž vznikajícího Národního archeologického muzea v Athénách, ji důvtipně vměstnal do terénní prohlubně jihovýchodně od Parthenónu, aniž by příliš narušil celkový vzhled pahorku.
Po několika dílčích úpravách a rozšiřováních prošla tato budova v 50. letech 20. stol. velkou přestavbou, aby poté dále sloužila až do roku 2007, kdy byla uzavřena, neboť se blížila zásadní změna – Akropolské muzeum se bude stěhovat mimo Akropoli!
Budova na Akropoli při nejlepší vůli již dlouho nevyhovovala potřebám moderního muzejnictví, ať šlo o klimatické podmínky, bezpečnost exponátů, celkové pojetí instalace i stále stoupající počet návštěvníků. A tak není divu, že hned po pádu vojenské junty, vládnoucí v Řecku v letech 1967–1974, se objevily první snahy o vybudování zcela nového muzea, a to mimo vlastní Akropoli, aby nebylo limitováno prostorově ani architektonicky. Myšlenka nového muzea byla poháněna nejen praktickou potřebou dostatečného prostoru pro všechny akropolské nálezy a jejich adekvátní prezentaci, ale také vlasteneckým zápalem v boji o soubor děl z Parthenónu, známý jako „Elginovy mramory“.
Zachráněné nebo uloupené?
Už po zásahu Parthenónu se skladem střelného prachu během benátského ostřelování Athén v roce 1687 začalo putování různých fragmentů Feidiovy sochařské výzdoby Evropou. Velitel Benátčanů Francesco Morosini, od následujícího roku benátský dóže, se pokusil sejmout sochy ze západního štítu, který se ale při tom zřítil a sochy se rozbily. Části fragmentů se však zmocnili jeho vojáci a odvezli je s sebou.
Největší ztráta pro Akropoli ale přišla až na samém počátku 19. stol. Koncem roku 1798 byl britským vyslancem v Osmanské říši, jejíž součástí tehdy Řecko bylo, jmenován vzdělaný šlechtic Thomas Bruce, hrabě z Elginu. Ještě před svým odjezdem zjišťoval, zda by měla britská vláda zájem o pořízení kre…
Úplné znění článku naleznete zde